Nedávno tomu jest, co jsem takhle brouzdal vodami internetu, když jsem nalezl tento skvost. Snad jediné (netové) rádio, které hraje čistě a jen šedesátkový psychedelic rock.
Rádio nese jméno Technicolor Web of Sound a zdobí ho nejenom vysoká kvalita přehrávaného zvuku, ale také dokonalý 60s design s Bobem Dylanem či Grace Slick v čele (či lépe řečeno na hlavní stránce). Navíc si každý čtenář/posluchač může přečíst v kolonce playlist co hraje, co hrálo a co bude hrát.
Na nějaké problémy s připojením jsem za dobu užívání nenarazil, takže i v tomto směru mohu jedině doporučit.
KLIKNUTÍM NA OBRÁZEK SE DOSTANETE NA STRÁNKY RADIA.
Noční můra mnohých hudebních posluchačů se stala skutečností - Bob Dylan nahrál a nazpíval (tedy spíš nachrchlal) ve svých 68 letech své první vánoční album - Christmas In The Heart. Výtěžek z jeho prodeje by měl jít na charitu. A dopadlo to opravdu tak špatně?
Vůbec ne. Samozřejmě, že ve formě z 60. a 70. let Bob už nikdy nebude a to by si měli uvědomit i všichni jeho kritici. Hudebně není albu absolutně co vytknout. Nástroje jsou všechny pěkně harmonicky sladěny, "backing vocals" zní velmi příjemně (skoro až připomínají 50s nahrávky Deana Martina) a Bob sice v určitých pasážích dost hlasově ujíždí, ale to je pochopitelné, vzhledem k jeho věku a minulé životosprávě.
A co že na albu najdeme za songy? Milovníci swingových Vánoc budou určitě potěšeni. Na placce naleznou všechny zásadní skladby amerických vánočních svátků. Poslechnout si můžeme dnes již klasické písně jako Winter Wonderland, Little Drummer Boy či Silver Bells, ale také koledy Adeleste Fideles nebo O'Little Town of Bethlehem.
Ano, Martin, Crosby ani Sinatra to není, ale Dylan dokáže oněm songům vtisknout i přes jejich jazzový původ atmosféru folk rocku a blues, což je dozajista umění. Lidi s velkým sociálním cítěním navíc jistě potěší, že Bob desku nahrál proto, aby pomohl chudým Američanům. Inu, je na Vás, zda si Christmas In The Heart koupíte a zároveň tak přispějete svojí troškou do mlýna. Vždyť Vánoce jsou od toho, aby si lidé pomáhali...
Robert Zimmerman alias Bob Dylan je jeden z největších básníků 20. století. Dnes jsem se rozhodl trochu obšťastnit čtenáře mého blogu a vkládám sem jeden Dylanův text z první půlky 60. let. Je velmi (dů)vtipný, ale zároveň husí kůži nahánějící a lákající posluchače k ponoření se do světa plného kritiky sociálních a rasových poměrů, politické situace a lidské zabedněnosti.
Tímto textem mám na mysli I Shall Be Free z Dylanovy v pořadí druhé desky nazvané Freewheelin' Bob Dylan. Díky vynikající publikaci Bob Dylan Lyrics/Texty vydané v nakladatelství Kalich v roce 2005 přináším i skvělý volný český překlad obou songů, o který se postaral Michal Bystrov.
I Shall Be Free
Well, I took me a woman late last night I's three-fourths drunk she looked all right 'Til she started peelin' off her onion gook She took off her wig, said, "How do I look" ? I's high flyin', bare naked ...Out the window.
Well, sometimes I might get drunk Walk like a duck and smell like a skunk Don't hurt me none, don't hurt my pride 'Cause I got my little lady right by my side (She's a tryin' a hide pretendin' She don't know me).
I's out there paintin' on the old wood shed When a can a black paint it fell on my head I went down to scrub and rub But I had to sit in back of the tub (Cost a quarter Half price).
Well, my telephone rang it would not stop It's President Kennedy callin' me up He said, "My friend, Bob, what do we need to make the country grow" ? I said, "My friend, John, "Brigitte Bardot, Anita Ekberg Sophia Loren" Country'll grow.
Well, I got a woman five feet short She yells and hollers and squeals and snorts She tickles my nose pats me on the head Blows me over and kicks me out of bed (She's a man eater Meat grinder Bad looser).
Oh, there ain't no use in me workin' alla time I got a woman who works herself blind Works up to her britches, up to her neck Write me letters and sends me checks (She's a humdinger Folk singer).
Late one day in the middle of the week Eyes were closed I was half asleep I chased me a woman up the hill Right in the middle of an air drill (I jumped a fallout shelter I jumped the string bean I jumped the TV dinner I jumped the shot gun).
Now, the man on the stand he wants my vote He's a-runnin' for office on the ballot note He's out there preachin' in front of the steeple Tellin' me he loves all kinds-a people (He's eatin' bagels He's eatin' pizza He's eatin' chitlins).
Oh, set me down on a television floor I'll flip the channel to number four Out of the shower comes a football man With a bottle of oil in his hand (Greasy kid stuff What I want to know, Mr. Football Man, is What do you do about Willy Mays Martin Luther King Olatunji).
Well, the funniest woman I ever seen Was the great-granddaughter of Mr. Clean She takes about fifteen baths a day Wants me to grow a moustache on my face (She's insane).
Well, ask me why I'm drunk alla time It levels my head and eases my mind I just walk along and stroll and sing I see better days and I do better things (I catch dinosaurs I make love to Elizabeth Taylor ... Catch hell from Richard Burton !).
Budu volnej
Včera pozdě večer jsem si sbalil ženskou, já byl ze tří čtvrtin namol, ona se ošívala, vodmontovala si kolo, vodmontovala si zvonek, vodmontovala si paruku a řekla: "Jak ti voním?" Vzal jsem roha... úplně nahej... Oknem!
Možná, že se občas setnu, kolíbám se jako kachna a dupu jako skunk, ale neubližujte mi, neurážejte mě, protože je tu se mnou dáma (přímo tady, a má svou hrdost).
Šel jsem natřít takovou starou chajdu, ale plechovka s černou barvou mi spadla na hlavu. Šel jsem se pořádně umejt a vydrhnout, ale musel jsem se spokojit jen s krajíčkem vany. (Stálo to čtvrťák a musel jsem rychle vypadnout... Někdo se na mě dobejval, že si chce dát saunu.)
Telefon zvonil a nepřestával; to mi volal prezident Kennedy. Povídá: "Bobe, kamaráde, co ještě schází naší zemi?" Já na to: Anita Ekbergová, Sophia Lorenová." (Strčit je do jedné místnosti s Ernestem Borgninem!)
Mám holku, která spinká v dětský postýlce, hrozně křičí a ječí a kňourá, olizuje mi obličej a žužlá mi ucho, obdělává mě a kupuje mi pivo. (Je to ten líbánkovej typ, prozpěvuje mi jako zjara, krmí mě lžičkou a vůbec mě má pod palcem.)
Nemá smysl, abych se tak dřel, když mám holku, která dělá na hrázi. Čerpá vodu tak divoce, až jí sahá po krk, každej tejden mi posílá měsíční šek. (Je to klasa, je to folkáč, je to dvojník takový tý tamtý.)
Jednou odpoledne, někdy vprostřed tejdne, jsem jen tak klimbal se zavřenejma očima, honil jsem jednu ženskou do kopce akorát uprostřed cvičení civilní obrany. Prostě jsme hráli na schovku! (Přeskočil jsem protitankovej kryt, přeskočil jsem fazolovej stvol, přeskočil jsem ruský kolo.)
Ten chlap na pódiu chce můj hlas. Čtu jeho jméno na volebním lístku. Káže před kostelní věží a tvrdí mi, že všechny miluje. (Cpe se houskama, cpe se pizzou, cpe se vnitřnostma, cpe se blbostma!)
Kecnu si k televizi a přepnu kanál na čtyřku; ze sprchy vyleze dospělej chlap a v ruce drzí lahvičku pomády na vlasy. (Takovej ten puberťáckej fujtajbl,... Rád bych věděl pane Kopálisto, co uděláte s Willym Maysem a Yulem Brynnerem, Charlesem de Gaullem a Robertem Louisem Stevensonem?)
Nejsrandovnější ženská, jakou jsem kdy viděl, je pravnučka pana Cleana. Koupe se asi patnáctkrát za den, chce, abych měl v puse pořád doutník. (Je celkem hustá!)
Kdyby vás zajímalo, proč jsem pořád pod obraz, vězte, že se mi líp přemejšlí a je mi líp u srdce. Prostě si jen tak štráduju a vandruju a prozpěvuju, vidím lepší dny a dělám lepší věci. (Chytám dinosaury, miluju se s Elizabeth Taylorovou... Schytám to od Richarda Burtona!)
Ano, je tomu už hodně dlouho od doby, kdy jste tu mohli nahlédnout do prvního vydání psychedelického koutku. Bylo moc práce (rozuměj nechtělo se mi dělat vůbec nic, natož blog) a tak jste všichni vy, kteří sem alespoň občas chodíte, zůstali ochuzeni také o slibovaný nepravidelný žurnál. Nyní se to budu snažit alespoň částečně napravit.
Za celé léto jsem objevil hned několik málo známých kapel, které si zaslouží místo v našem koutku. Pro dnešek jsem vybral kapelu se zdánlivě triviálním názvem. Je jí Minneapoliská kapela C.A. Quintet pohrávající si s psychedelií na hranici její čiré formy a klasického rocku.
Banda pěti muzikantů ve složení Ken Erwin(zpěv), Doug Reynolds (klávesy), Tom Pohling (el. i akust. kytara), Jim Erwin (basová kytara)a Rick Johnson (bicí) začala svoji kariéru v roce 1966. V tom samém roce vydali své debutové desky dva hlavní pionýři psychedelického rocku - Jefferson Airplane a Grateful Dead - obě ještě s velmi dobře slyšitelným vlivem blues.
Těchto pět kamarádů hrálo po dva roky při různých příležitostech v okolí Minneapolisu a čekali na nějaký větší úspěch. Za ten by se dalo považovat vydání jejich prvního (a stejně jako u Kak i posledního) studiového alba s pěkným psycho názvem Trip Thru Hell z roku 1968.
Cover alba Trip Thru Hell (1969).
Album, které je podle mého skromného názoru velmi povedené a rozhodně patří mezi to nejlepší co americká psychedelická scéna 60. let vyprodukovala, však zůstalo téměř bez odezvy. Marně členové kapely doufali v celonárodní distribuci a tak se C. A. Quintet dostával do podvědomí posluchačů jen velmi pomalu.
To se samozřejmě muselo zákonitě odrazit i na kapele. O tu ani po vydání alba nebyl přílišný zájem a tak se nadšení mladých hudebníků postupně vytrácelo, až došlo v roce 1971 k rozpadu kapely.
Určitého znovuzrození se C.A. Quintet dočkal až na začátku 80. let, kdy bylo jejich jediné album znovu vydáno, tentokrát s o poznání větším úspěchem. Trip Thru Hell byl v půlce 90. let vydán dokonce i na CD. V roce 1986 byl také vydán zvukový záznam z jejich posledního společného vystoupení, který se o dvacet let později dočkal reedice s několika bonusovými písněmi v pěkném, šumu zbaveném zvuku.
O recenzi tohoto alba se chystám někdy v budoucnu pokusit.
Povinnost pro každého milovníka psychedelické hudby. Bostonská kapela Ultimate Spinach (pěkný název, že?) je neprávem zapomenutou, ale vynikající kapelou, která se, tak jako mnoho jiných skupin té doby, nábala hudebně experimentovat. Jeden takový hudební pokus nám nabízí hned jejich první, eponymní album, které vyšlo v roce 1967.
Na něm si mezi devíti skladbami přijdou na své výše zmiňovaní milovnící 60. let se vším všudy, lidé, co hledají v hudbě něco nového, originálního, dosud neuplatněného. Na desce nalezneme jednu dlouhou psychedelickou baladu - (Ballad Of) The Hip Death Goddess, kladoucí důraz na atmosféru, kterou vytváří v prvé řadě nástroje, ale i tajemný, poutavý, charismatický hlas zpěvačky Barbary Hudson. Skladby jako Ego Trip nebo Your Head Is Reeling naproti tomu kladou důraz na text popisující zážitky, kterých se dostává pod vlivem psychedelických drog.
Na první desce zkrátka nalezneme vše, čím se tehdejší doba vyznačovala. Je to vlastně takových pět let americké psychedelie v jednom albu, což z něj dělá unikát, i když neprávem opomíjený. Naprosto zásadní věc, která by neměla chybět ve sbírce žádného 60s fandy.
Jack Bruce + Eric Clapton + Peter Edward "Ginger" Baker (pořadí si dle libosti zaměňte) = Cream. Skupina, jenž za pouhé dva roky (1966-68), které uběhly od vzniku k rozpadu, dokázala vyprodukovat skvělého materiálu stejně, co jinéí borci nedokázali za celou svojí existenci. Obšírněji se o kapele rozepisovat snad nemusím (zájemce odkazuji na internetové hledače). Vrhnu se tedy přímo na album.
Jak je poznat již z názvu, nejedná se o typickou "řadovku", ale o "živák" (+ studiovka Lawdy Mama), který byl nahrán v březnu 1968 v centru psychedelické hudby - v legendárním San Franciscu. Album tvoří celkem 5 pecek, při jejichž poslechů dochází u milovníků blues a bluesrocku téměř k zástavě srdce. Hned prvním songem je N.S.U., jedna ze stěžejních písní kapely. Ta, ač má původně jen necelé 3 minuty, je díky umu všech tří vystupujících natáhnuta o 9 minut hudebních orgií. Bluesový duch v Claptonových rukou se zde nezapře a posluchač musí uznat, že Eric je jedním z nejlepších kytaristů, který kdy po planetě Zemi chodil. Po N.S.U. zazní již podle názvu ospalá, ale přesto tempo a dobrý rytmus si udržující Sleepy Time Time, která jakoby připomínala staré louisianské blues místního obyvatelstva. Následující Sweet Wine, také jeden ze známějších kousků, hrající 15 minut, se také nese spíše v klidnějším tempu, což však na kvalitě ani trochu neubírá a opět se dá parádně vyžít v Claptonově kytaře a v Bakerových bicích. Po Sweet Wine deska přeskočí na moji zřejmě nejoblíbenější píseň na albu - Rollin' and Tumblin'. Tenhle song je klasické harmonikové blues se vším všudy. Rychlé tempo, Jack Bruce v přestávkách v hraní pobrukuje a pozpěvuje a já jako bych se na chvíli ocitl na bavlníkových polích jihu USA. S potěšením musím konstatovat že naprosto stejně dokonalý výkon podal i na reunionu Cream v roce 2005. Jako poslední na albu najdeme již zmíněnou studiovku Lawdy Mama, kterou tentokrát zpívá sám Clapton. Jedná se o pohodovou záležitost s nepopsatelnou atmosférou, která se pod kůži ovšem dostává až po několikátém poslechu.
Celkově se jedná o výbornou live desku, ze které vyzařuje již zmíněná atmosféra, procítěnost a zároveň i velká profesionalita hudebníků. Už se těším na letní podvečery a večery, až si při západu slunce zapálím, naleji si dobrého moku a ponořím se do nitra fantastické hudby.
Téměř neznámá skupina a úplně neznámé album. Neprávem. Jedno z přelomových alb v dějinách rockové muziky. Kloubí se v ní čirá 60s psychedelie (hlavně co se týče textově), syrový blues-rock a začínající hard-rock až metal alá Blue Cheer a raní Purplové. Must have pro každého fanouška poctivé rockové muziky. A navíc má tohle album kouzelný obal.
To by mě nikdy nenapadlo, že se mi zalíbí zrovna on. Vždycky mi přišel jako ultranudař ... jeho první album kupříkladu mi přišlo jako jedna jediná píseň v celku. Ale pak jsem slyšel Hallelujah, což je opravdu geniální (ale dost ohraný) song a přes něj jsem se dostal k The Partisan, So Long Marianne a samozřejmě další známý evergreen Suzanne. A o kom že je řeč? No přeci o kanadském židovském písničkáři, básníkovi a spisovateli Leonardu Cohenovi.
Mimochodem, zrovna teď louskám jeho románovou prvotinu s autobiografickými prvky Oblíbená hra... Můžu jen doporučit.
Lyrics/Texty 1962-2001 - anotace Unikátní anglicko-české výpravné vydání všech písňových textů legendárního hudebníka. Vedle textů ze všech řadových alb obsahuje další desítky textů písní, z nichž mnohé nebyly (zatím) vydány. (Kosmas)
755 Kč .... koupit, či nechat být? Toť otázka. Ale lákavé to je, to jo. Hmmm. Ale jo, asi zainvestuju. Přeci jen - svázané Bobovy texty/básně se jen tak neztratí.
Psychedelický koutek otevírám, abych v něm uveřejnil v krátkosti méně známé kapely a interprety tvořící a hrající klasické psychedelické (a samozřejmě také garážové, blues-rockové a jiné) kousky let šedesátých a sedmdesátých.
Tento můj malý seriálek zahájím představením kalifornské kapely Kak.
Kak vznikli ve městě Davis v Kalifornii někdy na začátku druhé poloviny 60. let. Kapela je nicméně známá hlavně díky svému působení v centru květinové a psychedelické kultury San Franciscu.
Právě až ve Friscu začala kapela ve složení Gary Lee Yoder (zpěv, doprovodná kytara, texty), Dehner Patten (kytara), Joe-Dave Damrell (basa, sitar, tamburína), Christopher Lockheed (bicí) skládat svoje první výtvory, ve kterých je značně cítit vliv tehdy veleúspěšných sanfraciských kapel jakými byly Moby Grape či Grateful Dead. Posléze však Kak začali experimentovat a vytvořili několik songů v nichž mísili psychedelický rock, blues, country, folk i jazz. Vznikla tak naprosto nevšední kapela, téměř nezaměnitelná s jinými.
Prvního a zároveň posledního alba pojmenovaného stejně jako skupina sama se všichni čtyři dočkali roku 1968, kdy jim vyšlo pod značkou Epic Records.
Toto LP však i díky chabé reklamě a navzdory nepopiratelné kvalitě příliš neuspělo. Kak se tak bohužel úspěchu, jakého se dostalo například výše zmíněným Grateful Dead, nedočkali. A co víc - roku 1969 se z popudu frontamana kapely Yodera rozpadli. Sám Gary Lee Yoder se posléze připojil k další, o mnoho známější, kapele Blue Cheer, která je známá jakožto jedna z prvních průkopníků heavy metalu.
Právě jediné LP skupiny Kak je dnes poměrně vysoko ceněným sběratelským artiklem mezi tzv. "psychedelia collectors". Nutno ještě poznamenat, že v roce 1999 byla vydána na CD speciální edice alba Kak pojmenovaná Kak-Ola. Tato edice obsahuje 11 bonusových songů - většinou demíček a živáků.
Kapela (zleva doprava): Patten, Yoder, Lockheed, Damrell.
Vlastní názor: Kak jsem si sehnal teprve nedávno a na první poslech jsem si je příliš neoblíbil. Teprve předevčírem mi znovu naskočili v přehrávači a musím říci, že na druhý, třetí, ... poslech je to o moc lepší. Svojí kvalitu rozhodně mají. Některé songy jsou úchvatné, jiné spíš průměrné, ale takových je opravdu jen pár. Takový Electric Sailor nebo Lemonaide Kid se musí líbit každému fanouškovi 60s. Album jako celek rozhodně doporučuji!8/10
Na tohle jsem se už nějaký ten pátek těšil ... hádejte proč. Ano, kvůli Lee Marvinovi. Jeden z největších drsňáků v dějinách filmu se v tomto filmu objevil jako nájemný vrah (či hitman) Charlie Strom. Za kamerou navíc spočinul další můj oblíbenec Don Siegel. A jak to dopadlo?
Inu, možná protože neznám Hemingwayovu (!!) knižní, respektive povídkovou předlohu, jsem čekal pořádný 60s nářez alá Point Blank. Chyba.
The Killers jsou klasická kriminálka, kterých se v 50. a první půlce 60. let natočilo mnoho. To, že doba takových filmů končí, lze u tohoto filmu vidět v poněkud zvýšené brutalitě (viz. první scéna se slepou sekretářkou).
Ve filmu nalezneme dvě dějové roviny. Ta první - právě s Leem a jeho zabijáckým parťákem - se odehrává v přítomnosti, kdy se tito dva kolegové po nájemné vraždě vydávají pátrat po "zmizelém" milionu dolarů, které měl dotýčný zabitý mít z doby, kdy s jednou partou vyloupil banku.
Vždy, když k vyšetřování dojdou k nějakému svědkovi, dějová linka přeskočí do minulosti a vypráví nám to, co dotyčný svědek.
Flashbacky jsou dlouhé, tvoří minimálně polovinu celého filmu a ze začátku, i díky romantickému nádechu, nudí. Druhá polovina, tj. loupež samotná, je však skvělá.
Film jako celek však rozhodně mohu doporučit - Lee Marvin nezklamal, jeho místy až dětinský partner mile překvapil, Ronald Reagan jako hlavní hajzl potěšil.
Další z příjemných kriminálek, stále ještě s nádechem filmu-noir.
PLUSY: + scénář + herci (Lee je kapitola sama pro sebe) + hudba (úvodní téma je dokonalé) + zajímavé způsoby výslechu svědků :-)
MINUSY: - první jeden, dva flashbacky jsou místy nudné - moc romantiky - proč musí být Femme Fatale v téměř každém starším filmu?
CELKOVÝ DOJEM - 8/10
THE KILLERS (1964) USA Režie: Don Siegel Hrají: Lee Marvin, John Cassavetes, Angie Dickinson, Clu Gulager, Ronald Reagan imdb čsfd
Film Deliverance dozajista téměř každý zná. Parta tří kamarádů (hm, magické číslo?) se vydá na vodu a co se nestane - na své cestě po proudu řeky potkají dvojici divných domorodců...
Mezi nejpamátnější scény dozajista patří ta ze začátku - duel kytary jednoho z party s banjem postiženého vesnického kluka.
Video zde:
Autorem tohoto songu je Eric Weissberg ve spolupráci se Stevem Mandellem. Minulý týden mi to nedalo a probrouzdal jsem se netem ve snaze najít celý soundtrack k filmu. Jaká byla má radost, když jsem ho opravdu našel, nemusím snad popisovat.
Soundtrack tvoří 18 songů (včetně Dueling Banjos). U všech tvoří základ banjo Erica Weissberga a musím říct, že ten na něj vskutku válí. Nejsou tam ani moc takové ty utahané americké country "hity", ale hlavně bluegrassové banjo melodie, co mám rád. Rozhodně doporučuji.
A že mám dobrou náladu, tak se o soundtrack podělím.
Válka ve Vietnamu dala třem svým veteránům - Kenovi, Greggovi a Artovi - navyknout na násilí tak, že v nich probudila psychotické choutky. Jejich zábavou je unášení, věznění a terorizování neznámých lidí. Když je propustí, zorganizují si na ně hon. Nevědí však tom, že otec jedné z jejich dřívějších obětí splétá plány pro uskutečnění velké pomsty...
Jedno z těch lepších 70s béček s poměrně dobře budovanou atmosférou a docela dobrým hereckým obsazením (hlavně můj oblíbenec Peter Fonda je zde fakt k sežrání). Potěší samozřejmě také William Holden, který ač se na plátně dlouho neobjevuje, jeho postava je jednou z nejdůležitějších vůbec (ne-li nejdůležitější).
Co se týče prostředí, tak tvůrci nemohli vybrat lépe. Lesní chata na břehu jezera dává skvěle vyniknout celkovému pojetí filmu a scénáři. Vždycky mě fascinoval americký středozápad - hory, lesy, jezera, prašné cesty...
Pihou na kráse je však poměrně rozvláčná první třičtvrtěhodina, kde se kamarádi seznamují (hehe) s novým chyceným párečkem. Práce režiséra místy také není ideální a hudba rozhodně není z nejlepších v dějinách filmu (co čekat od béčka, že?).
Celkový dojem je však velmi dobrý. Polozapomenuté (nebo spíše úplně zapomenuté) dílko, které stojí za zkouknutí. Doporučuji všem milovníkům 70s a béčkových thrillerů vůbec.
Ach, Peter Fonda ...
P.S. Za zmínku stojí, že film nakrúcal Peter Collinson - režisér skvělé britské komedie z 69. roku The Italian Job s Michaelem Cainem v hlavní roli.
PLUSY: + atmosféra + herecké obsazení + napětí druhé poloviny filmu
MINUSY: - rozvláčnost, místy nuda (hlavně v již zmíněné první půlce) - hudba CELKOVÝ DOJEM - 7/10
OPEN SEASON (1974)
USA/VB/Švýc./Špan.
Režie: Peter Collinson Hrají: Peter Fonda, Cornelia Sharpe, John Phillip Law, Richard Lynch, Alberto de Mendosa, William Holden.
Svému starému (ne)dobrému blogu jsem dal již před třičtvrtě rokem definitivně vale...Nevím proč, možná na mě jde stáří, nebo mě prostě nebavilo psát naprosto irelevantní články. Dnes věřím, že jsem byl osvícen prapodivnou múzou a tudíž zakládám blog nový, doufám, že lepší, přehlednější etc. etc. Takže nazdar!
