Psychedelic Corner 09-10-24

Ano, je tomu už hodně dlouho od doby, kdy jste tu mohli nahlédnout do prvního vydání psychedelického koutku. Bylo moc práce (rozuměj nechtělo se mi dělat vůbec nic, natož blog) a tak jste všichni vy, kteří sem alespoň občas chodíte, zůstali ochuzeni také o slibovaný nepravidelný žurnál. Nyní se to budu snažit alespoň částečně napravit.



Za celé léto jsem objevil hned několik málo známých kapel, které si zaslouží místo v našem koutku. Pro dnešek jsem vybral kapelu se zdánlivě triviálním názvem. Je jí Minneapoliská kapela C.A. Quintet pohrávající si s psychedelií na hranici její čiré formy a klasického rocku.

Banda pěti muzikantů ve složení Ken Erwin (zpěv), Doug Reynolds (klávesy), Tom Pohling (el. i akust. kytara), Jim Erwin (basová kytara) a Rick Johnson (bicí) začala svoji kariéru v roce 1966. V tom samém roce vydali své debutové desky dva hlavní pionýři psychedelického rocku - Jefferson Airplane a Grateful Dead - obě ještě s velmi dobře slyšitelným vlivem blues.

Těchto pět kamarádů hrálo po dva roky při různých příležitostech v okolí Minneapolisu a čekali na nějaký větší úspěch. Za ten by se dalo považovat vydání jejich prvního (a stejně jako u Kak i posledního) studiového alba s pěkným psycho názvem Trip Thru Hell z roku 1968.

Cover alba Trip Thru Hell (1969).

Album, které je podle mého skromného názoru velmi povedené a rozhodně patří mezi to nejlepší co americká psychedelická scéna 60. let vyprodukovala, však zůstalo téměř bez odezvy. Marně členové kapely doufali v celonárodní distribuci a tak se C. A. Quintet dostával do podvědomí posluchačů jen velmi pomalu.

To se samozřejmě muselo zákonitě odrazit i na kapele. O tu ani po vydání alba nebyl přílišný zájem a tak se nadšení mladých hudebníků postupně vytrácelo, až došlo v roce 1971 k rozpadu kapely.

Určitého znovuzrození se C.A. Quintet dočkal až na začátku 80. let, kdy bylo jejich jediné album znovu vydáno, tentokrát s o poznání větším úspěchem. Trip Thru Hell byl v půlce 90. let vydán dokonce i na CD. V roce 1986 byl také vydán zvukový záznam z jejich posledního společného vystoupení, který se o dvacet let později dočkal reedice s několika bonusovými písněmi v pěkném, šumu zbaveném zvuku.

O recenzi tohoto alba se chystám někdy v budoucnu pokusit.

Zdroje: wiki, C.A. Quintet official, midwesttribute

Ultimate Spinach - Ultimate Spinach

Povinnost pro každého milovníka psychedelické hudby. Bostonská kapela Ultimate Spinach (pěkný název, že?) je neprávem zapomenutou, ale vynikající kapelou, která se, tak jako mnoho jiných skupin té doby, nábala hudebně experimentovat. Jeden takový hudební pokus nám nabízí hned jejich první, eponymní album, které vyšlo v roce 1967.

Na něm si mezi devíti skladbami přijdou na své výše zmiňovaní milovnící 60. let se vším všudy, lidé, co hledají v hudbě něco nového, originálního, dosud neuplatněného.
Na desce nalezneme jednu dlouhou psychedelickou baladu - (Ballad Of) The Hip Death Goddess, kladoucí důraz na atmosféru, kterou vytváří v prvé řadě nástroje, ale i tajemný, poutavý, charismatický hlas zpěvačky Barbary Hudson. Skladby jako Ego Trip nebo Your Head Is Reeling naproti tomu kladou důraz na text popisující zážitky, kterých se dostává pod vlivem psychedelických drog.

Na první desce zkrátka nalezneme vše, čím se tehdejší doba vyznačovala. Je to vlastně takových pět let americké psychedelie v jednom albu, což z něj dělá unikát, i když neprávem opomíjený.
Naprosto zásadní věc, která by neměla chybět ve sbírce žádného 60s fandy.

Info:

wiki


(Ballad Of) The Hip Death Goddess puštěná z desky (závidím!).


(Tuto moji recenzi si lze přečíst v nezměněné podobě i na www.cdklub.net)

Cream - Live Cream

Jack Bruce + Eric Clapton + Peter Edward "Ginger" Baker (pořadí si dle libosti zaměňte) = Cream. Skupina, jenž za pouhé dva roky (1966-68), které uběhly od vzniku k rozpadu, dokázala vyprodukovat skvělého materiálu stejně, co jinéí borci nedokázali za celou svojí existenci. Obšírněji se o kapele rozepisovat snad nemusím (zájemce odkazuji na internetové hledače). Vrhnu se tedy přímo na album.



Jak je poznat již z názvu, nejedná se o typickou "řadovku", ale o "živák" (+ studiovka Lawdy Mama), který byl nahrán v březnu 1968 v centru psychedelické hudby - v legendárním San Franciscu. Album tvoří celkem 5 pecek, při jejichž poslechů dochází u milovníků blues a bluesrocku téměř k zástavě srdce. Hned prvním songem je N.S.U., jedna ze stěžejních písní kapely. Ta, ač má původně jen necelé 3 minuty, je díky umu všech tří vystupujících natáhnuta o 9 minut hudebních orgií. Bluesový duch v Claptonových rukou se zde nezapře a posluchač musí uznat, že Eric je jedním z nejlepších kytaristů, který kdy po planetě Zemi chodil. Po N.S.U. zazní již podle názvu ospalá, ale přesto tempo a dobrý rytmus si udržující Sleepy Time Time, která jakoby připomínala staré louisianské blues místního obyvatelstva. Následující Sweet Wine, také jeden ze známějších kousků, hrající 15 minut, se také nese spíše v klidnějším tempu, což však na kvalitě ani trochu neubírá a opět se dá parádně vyžít v Claptonově kytaře a v Bakerových bicích. Po Sweet Wine deska přeskočí na moji zřejmě nejoblíbenější píseň na albu - Rollin' and Tumblin'. Tenhle song je klasické harmonikové blues se vším všudy. Rychlé tempo, Jack Bruce v přestávkách v hraní pobrukuje a pozpěvuje a já jako bych se na chvíli ocitl na bavlníkových polích jihu USA. S potěšením musím konstatovat že naprosto stejně dokonalý výkon podal i na reunionu Cream v roce 2005. Jako poslední na albu najdeme již zmíněnou studiovku Lawdy Mama, kterou tentokrát zpívá sám Clapton. Jedná se o pohodovou záležitost s nepopsatelnou atmosférou, která se pod kůži ovšem dostává až po několikátém poslechu.

Celkově se jedná o výbornou live desku, ze které vyzařuje již zmíněná atmosféra, procítěnost a zároveň i velká profesionalita hudebníků. Už se těším na letní podvečery a večery, až si při západu slunce zapálím, naleji si dobrého moku a ponořím se do nitra fantastické hudby.

Info:

Ofic. stránky Cream Reunion

wiki



(Tuto moji recenzi si lze přečíst v nezměněné podobě i na www.cdklub.net)

Killing Floor - Out Of Uranus

Téměř neznámá skupina a úplně neznámé album. Neprávem. Jedno z přelomových alb v dějinách rockové muziky. Kloubí se v ní čirá 60s psychedelie (hlavně co se týče textově), syrový blues-rock a začínající hard-rock až metal alá Blue Cheer a raní Purplové.
Must have pro každého fanouška poctivé rockové muziky.
A navíc má tohle album kouzelný obal.

Lenny

To by mě nikdy nenapadlo, že se mi zalíbí zrovna on. Vždycky mi přišel jako ultranudař ... jeho první album kupříkladu mi přišlo jako jedna jediná píseň v celku. Ale pak jsem slyšel Hallelujah, což je opravdu geniální (ale dost ohraný) song a přes něj jsem se dostal k The Partisan, So Long Marianne a samozřejmě další známý evergreen Suzanne. A o kom že je řeč? No přeci o kanadském židovském písničkáři, básníkovi a spisovateli Leonardu Cohenovi.

Mimochodem, zrovna teď louskám jeho románovou prvotinu s autobiografickými prvky Oblíbená hra... Můžu jen doporučit.

Singer-Songwriter

Lyrics/Texty 1962-2001 - anotace
Unikátní anglicko-české výpravné vydání všech písňových textů legendárního hudebníka. Vedle textů ze všech řadových alb obsahuje další desítky textů písní, z nichž mnohé nebyly (zatím) vydány.
(Kosmas)

755 Kč .... koupit, či nechat být? Toť otázka. Ale lákavé to je, to jo. Hmmm. Ale jo, asi zainvestuju. Přeci jen - svázané Bobovy texty/básně se jen tak neztratí.

Psychedelic Corner 09-07-01

Psychedelický koutek otevírám, abych v něm uveřejnil v krátkosti méně známé kapely a interprety tvořící a hrající klasické psychedelické (a samozřejmě také garážové, blues-rockové a jiné) kousky let šedesátých a sedmdesátých.

Tento můj malý seriálek zahájím představením kalifornské kapely Kak.



Kak vznikli ve městě Davis v Kalifornii někdy na začátku druhé poloviny 60. let. Kapela je nicméně známá hlavně díky svému působení v centru květinové a psychedelické kultury San Franciscu.

Právě až ve Friscu začala kapela ve složení Gary Lee Yoder (zpěv, doprovodná kytara, texty), Dehner Patten (kytara), Joe-Dave Damrell (basa, sitar, tamburína), Christopher Lockheed (bicí) skládat svoje první výtvory, ve kterých je značně cítit vliv tehdy veleúspěšných sanfraciských kapel jakými byly Moby Grape či Grateful Dead. Posléze však Kak začali experimentovat a vytvořili několik songů v nichž mísili psychedelický rock, blues, country, folk i jazz. Vznikla tak naprosto nevšední kapela, téměř nezaměnitelná s jinými.

Prvního a zároveň posledního alba pojmenovaného stejně jako skupina sama se všichni čtyři dočkali roku 1968, kdy jim vyšlo pod značkou Epic Records.

Toto LP však i díky chabé reklamě a navzdory nepopiratelné kvalitě příliš neuspělo. Kak se tak bohužel úspěchu, jakého se dostalo například výše zmíněným Grateful Dead, nedočkali. A co víc - roku 1969 se z popudu frontamana kapely Yodera rozpadli. Sám Gary Lee Yoder se posléze připojil k další, o mnoho známější, kapele Blue Cheer, která je známá jakožto jedna z prvních průkopníků heavy metalu.


Právě jediné LP skupiny Kak je dnes poměrně vysoko ceněným sběratelským artiklem mezi tzv. "psychedelia collectors".
Nutno ještě poznamenat, že v roce 1999 byla vydána na CD speciální edice alba Kak pojmenovaná Kak-Ola. Tato edice obsahuje 11 bonusových songů - většinou demíček a živáků.


Kapela (zleva doprava): Patten, Yoder, Lockheed, Damrell.

Vlastní názor: Kak jsem si sehnal teprve nedávno a na první poslech jsem si je příliš neoblíbil. Teprve předevčírem mi znovu naskočili v přehrávači a musím říci, že na druhý, třetí, ... poslech je to o moc lepší. Svojí kvalitu rozhodně mají. Některé songy jsou úchvatné, jiné spíš průměrné, ale takových je opravdu jen pár. Takový Electric Sailor nebo Lemonaide Kid se musí líbit každému fanouškovi 60s. Album jako celek rozhodně doporučuji! 8/10