Jefferson Airplane Takes Off

Většina lidí, kteří Jeffersony znají (nebo si myslí, že je znají), jede hlavně na peckách typu Volunteers nebo White Rabbit. Málokdo však ví, že v historii JA bylo období bez Grace. Nebylo sice dlouhé, trvalo zhruba rok, ale proto si nezaslouží (polo)zapomenutí.

Rok 1966 byl ve znamení stále sílící síly psychedelického hnutí nejenom v hudbě, ale v kultuře a ve společnosti obecně. Byl to rok, kdy prakticky vznikli The Doors a Cream, The Beatles vydali skvělý Revolver, Dylan zase legendární Blonde on Blonde. A právě za této situace vstupují na scénu se svojí první deskou Jefferson Airplane. Sestava je totožná s léty následujícími, až na jedno jméno. Chybí Grace Slick, která je v té době stále ještě zpěvačkou v The Great Society, a ženské vokály zpívá typově dosti podobná (hlasově i vzhledově) Signe Toly Anderson.

                                                Signe Toly Anderson

Hlasový rozdíl mezi oběma zpěvačkami je nepatrný. Ve svých začátcích s JA jsem sám ještě netušil, že přítomen byl i někdo jiný než božská Grace. Například v High Flyin' Bird je tento rozdíl snad nejméně patrný.



A samozřejmě něco k albu samotnému. Takes Off je téměř dokonalým a perfektně vyváženým blues-rockovým albem. Chybí typický "jeffersoňácký" lehce psychedelický sound (ten s sebou z TGS přinesla až Grace), který je nahrazen tím bluesovým, podobným například britským Creamům. Zajímavé je, že přes velkou inspiraci blues, se na albu v nějaké vyšší míře nenacházejí předělávky klasických songů, ale naopak je z velké části tvořen originálními songy kapely (Marty Balin s Paulem Kantnerem se činili nejvíc).

Z předělávek stojí za zmínku s chutí zahraný Tobacco Road, který je již takřka americkým tradicionálem, nebo Chauffer Blues. Vlastní písně kapely taktéž všechny zahrány velmi dobře a některé se právem dodnes objevují v různých bestofkách a kompilacích. Podle osobního vkusu bych vybral zejména It's No Secret, Go to Her nebo Blues from an Airplane. Právě It's No Secret se nejvíce přibližuje pozdějším songům (např. ze Surrealistic Pillow či Crown of Creation).

Je ovšem na každém jednotlivci, jak posoudí jeffersoňáckou premiéru. Já, se svou slabostí pro blues a blues rock, nemohu jinak, než chválit. Pevní zastánci psychedelického roku mohou najít chyby, ale nemyslím si, že by byly příliš výrazné. Album je to totiž, jak již bylo zmíněno, blues-rockové, ale přesto si udržuje jakýsi "závan" ono rostoucího psychedelického pnutí, takže i v typicky bluesových pasážích se dá najít nějaký ten malý dobový experimentík či nádech.