Ten nejlepší slovenský bigbít let sedmdesátých. Téměř dokonalý mix psychedelie a progrese (ta převažuje). Kapela vznikla po roce 1970 a svojí jedinou, stejnojmennou desku vydala v roce 1971. Po vydání tohoto alba šel každý ze členů svou vlastní cestou.
V repertoáru kapely najdeme jak kousky s atmosférickým zvukem 60s, tak zejména nejčistší progresivní rock 70s. Zajímavostí je, že většina songů jsou pouze a jenom instrumentálky. Například jeden z prvních songů Na na na je výjimkou.
Trocha psych kytary:
Zmíněný progrock. Přirovnal bych k Vargovým skladbám (Hommage a J.S. Bach).
14. říjen 2010 v O2 areně akce "50 let bigbítu" s lineupem: Hladík+Mišík, Matadors!!!, Progres 2, Framus 5, atd. Za příjemných 800 za stání u podia.
Hned druhý den vystoupí na tom samém místě mexický kytarový mág Carlos Santana (necelý litřík za podpodiové stání).
Přiznám se, že původně jsem chtěl jít na něj. Ale nakonec volím bigbít. Přeci jen vidět tolik legend pokupě ... tomu se nevyrovná ani Santana (který je navíc rok od roku popovější).
Dnes to bude krátké. Psát chci totiž o Kimu Fowleym. Jeho primárním povoláním nikdy nebylo muzikantství, ale s hudbou měl i přesto vždy mnoho společného. Kim Fowley totiž byl a je úspěšným hudebním producentem, který stál za mnoha úspěšnými hity rockové historie (produkoval kapely jako např. Soft Machine nebo počáteční Slade). V pozadí zájmu nicméně stojí jeho několikanásobné nahlédnutí do světa za mikrofonem - Fowley vydal několik alb, která obsahují jak jeho vlastní tvorbu, tak cover verze jiných kapel. Za příklad uveďme zřejmě nejznámější (ale přesto zapomenuté) album Outrageous z roku 1968.
Nejzajímavějším kouskem jeho tvorby je ovšem v roce 1965 napsaná píseň o LSD zážitku, pojmenovaná jednoduše "The Trip". Píseň se nikdy nestala slavnou, nicméně svojí náladou krásně vystihuje charakter doby. Za pozornost pak stojí zejména, pro acid generaci typicky abstraktní a obskurní, text.
V poslední době (cca dva týdny) nemám vůbec náladu napsat nějaký článek, postřeh nebo recenzičku, tak se mnou prosím mějte trpělivost. Snad se v nejbližší době múza objeví.
Většina lidí, kteří Jeffersony znají (nebo si myslí, že je znají), jede hlavně na peckách typu Volunteers nebo White Rabbit. Málokdo však ví, že v historii JA bylo období bez Grace. Nebylo sice dlouhé, trvalo zhruba rok, ale proto si nezaslouží (polo)zapomenutí.
Rok 1966 byl ve znamení stále sílící síly psychedelického hnutí nejenom v hudbě, ale v kultuře a ve společnosti obecně. Byl to rok, kdy prakticky vznikli The Doors a Cream, The Beatles vydali skvělý Revolver, Dylan zase legendární Blonde on Blonde. A právě za této situace vstupují na scénu se svojí první deskou Jefferson Airplane. Sestava je totožná s léty následujícími, až na jedno jméno. Chybí Grace Slick, která je v té době stále ještě zpěvačkou v The Great Society, a ženské vokály zpívá typově dosti podobná (hlasově i vzhledově) Signe Toly Anderson.
Signe Toly Anderson
Hlasový rozdíl mezi oběma zpěvačkami je nepatrný. Ve svých začátcích s JA jsem sám ještě netušil, že přítomen byl i někdo jiný než božská Grace. Například v High Flyin' Bird je tento rozdíl snad nejméně patrný.
A samozřejmě něco k albu samotnému. Takes Off je téměř dokonalým a perfektně vyváženým blues-rockovým albem. Chybí typický "jeffersoňácký" lehce psychedelický sound (ten s sebou z TGS přinesla až Grace), který je nahrazen tím bluesovým, podobným například britským Creamům. Zajímavé je, že přes velkou inspiraci blues, se na albu v nějaké vyšší míře nenacházejí předělávky klasických songů, ale naopak je z velké části tvořen originálními songy kapely (Marty Balin s Paulem Kantnerem se činili nejvíc).
Z předělávek stojí za zmínku s chutí zahraný Tobacco Road, který je již takřka americkým tradicionálem, nebo Chauffer Blues. Vlastní písně kapely taktéž všechny zahrány velmi dobře a některé se právem dodnes objevují v různých bestofkách a kompilacích. Podle osobního vkusu bych vybral zejména It's No Secret, Go to Her nebo Blues from an Airplane. Právě It's No Secret se nejvíce přibližuje pozdějším songům (např. ze Surrealistic Pillow či Crown of Creation).
Je ovšem na každém jednotlivci, jak posoudí jeffersoňáckou premiéru. Já, se svou slabostí pro blues a blues rock, nemohu jinak, než chválit. Pevní zastánci psychedelického roku mohou najít chyby, ale nemyslím si, že by byly příliš výrazné. Album je to totiž, jak již bylo zmíněno, blues-rockové, ale přesto si udržuje jakýsi "závan" ono rostoucího psychedelického pnutí, takže i v typicky bluesových pasážích se dá najít nějaký ten malý dobový experimentík či nádech.
