George's Psychedelic Homesick Blog

The Index

2012-01-27T11:44:00.000+01:00

Opakující se, nicméně velmi "mind-blowing" 60s kytarovka. O The Index by se vůbec slušelo povědět více ... ale to až poté, co poslechnu celé album.

The Crazy People

2011-11-12T12:10:00.002+01:00

Fantastická koláž nejrůznějších témat, melodií, rytmů, zvuků a hlasů. Mně osobně dost připomíná tvorbu Zappových Mothers na prvních dvou-třech albech.

Human Instinct

2011-07-01T17:17:00.001+02:00

Prakticky neznámá (opět) bluesrocková (zase) kapela. Song Blues News je pecka!

Epic

2011-05-26T10:03:00.000+02:00

Epické, za těch jedenáct minut se vystřídá několik nálad a rytmů. V několika místech mi to připomnělo "dlouhé" skladby Doors (hlavně When the Music's Over).

Emoce

2011-05-09T18:14:00.001+02:00

Normálně fotky nepostuju, ale tahle jednak patří do éry 60s (Vietnam) a druhak mě fakticky odrovnala svojí emocionální silou.

Bulbous Creation

2011-05-07T22:35:00.000+02:00

Fantastický objev. Šedesátkový bluesrock šmrnclý psychedelií v té nejlepší podobě. Popisek na last.fm je reklama sama o sobě:

"Another great band found in the Cavern Sound Studios archives. Very hard blues rock with evil lyrics. The lyrics deal with satanism, Vietnam and heroin."

Album You Won't Remember Dying se skládá z osmi skladeb, přičemž si užijete jak klasické bluesové/bluesrockové prvky (Having a Good Time; Under the Black Sun), tak slušný závan mystické psychedelie (End of the Page; Satan). Instrumentálně nic výjimečného, ale i přesto na docela slušné úrovni.

8/10

Odkaz v komentech.

The Human Beinz

2011-04-29T19:07:00.000+02:00

The guitar is what I love about psychedelic rock!

Jo, a tenhle kousek od stejné kapely jinak hrál ve Scorseseho Departed (což si samozřejmě nepamatuju :)). Jinak moc příjemný a pozitivně naladěný garage popík:

Ford Theatre

2011-03-17T19:04:00.002+01:00

Dozajista velmi zajímavá banda z východního pobřeží USA. Soudě podle alba Trilogy for the Masses také velmi různorodá ve smyslu žánrovosti. Hned v prvním songu, který nese jméno alba, je slyšet velmi solidní symphonic psych/prog. Následující skladba - 101 Harrison Street (Who You Belong To) - je naopak garáž v nejčistší možné podobě s návykovou melodií, parádními klávesami, říznou kytarou a rázným, naléhavým zpěvem. Na celém albu se pak oba zmíněné žánry, lépe řečeno mixy žánrů, střídají téměř pravidelně ... ač převažuje spíše onen garážový zvuk. 14minutový opus From a Back Door Window je pak dokonalým instrumentálním kouskem.

9/10

Moonkyte

2011-03-11T17:53:00.001+01:00

Britská early 70s kapela často tagovaná jako obscure sky psych, která má blízko k acid folku ve stylu Incredible String Band. Rozhodně stojí za poslechnutí. Udajná nejznámější věc od nich - Where Will the Grass Grow - ovšem zklamala. Celé album Count Me Out je nicméně povedeným pokusem na nepříliš provařeném poli psychedelického folku. Songy jsou všechny vyrovnané kvality, sluší jim opravdu "sky psych" aranžmá a zejména velmi příjemný hlas jejich zpěváka. Opravdu velké like.
P.S. Docela šok byl, když jsem zjistil, že kapela zřejmě stále funguje. I když stránky nebyly už skoro pět roků aktualizované :)) odkaz

8/10 (druhá polovina desky převyšuje tu první!)

Bill Allen (for last.fm - imageshack sucks!)

2011-03-03T11:33:00.003+01:00

Dead Sea Fruit

2011-02-15T10:55:00.002+01:00

Short-lived UK psych garage rock/pop band.
1966-1967

Mother Sunday

2011-01-29T22:31:00.000+01:00

Němci. 1971. "Appropriately evil, halloween heavy psych zombie jam"

MUST HEAR!

Lyrics:

Here I am all alone
in the empty graveyard at midnight
and I don't know what i'm doing here
I've lost my way

And the mist is slowly falling
over my underchilled (?) body
and I don't want to get out of here now
so please god help me on my way

Now as it gets towards the midnight hour I'm still alone
and I can see them creeping out of their tombs all made of stone
and I can feel them creeping all around me
oh god, what shall I do
that is all I can beg, that is all I can ask, my god, of you

Now as it gets towards the morning hours
I'm part of it all
and I'm beggin you my friends
not to come near me no more
because I might hurt you might hurt you
so please my friends just go away
that is all I can ask that is all I can beg that is all I can say
oh no...

(via ubangistum)

The Freeborne

2011-01-25T13:42:00.002+01:00

Echt 60s psychedelia!

Junior's Eyes

2011-01-21T17:59:00.002+01:00

jeveno čistě náhodou. O to větší radost z toho mám.

Londýnská kapela Junior's Eyes vznikla roku šedesátého osmého, aby se zakrátko stala jednou z těch populárnějších britských psychedelických kapel doby. Dělali přeskokany slavným Traffic, v sestavě se v roce 1969 objevil i legendární klávesák Rick Wakeman a měli dokonce stejného manažera jako Pink Floyd či T.Rex. I přes svoji nespornou popularitu, které si užívali zejména v londýnských klubech, vydali za dobu své několikaleté existence pouze jedno LP - Battersea Power Station.

Všechny skladby alba tvoří klasické psychedelické motivy, které jsou dotvářeny slyšitelnými vlivy klasické britské rockové scény 60. let - zejména mod období kapel Who či Small Faces (př. Miss Lizzie) a Rhythm&Blues (př. So Embarrassed). Osobním favoritem na post nejlepší skladby alba je pak Imagination, která v sobě kloubí vše výše řečené, nebojí se experimentovat a navíc si po naprostou většinu stopáže udržuje pořádný drajv. Na závěr musím ještě vyzvihnout nesmírnou kvalitativní vyváženost alba. Žádná píseň není slabá a žádná ani nevyčuhuje nad ostatní. Jeden z vrcholů britské psychedelické scény!

PERSONAL RATING: 9,5/10

Uchvácen negativním prostorem

2011-01-16T12:52:00.000+01:00

Tahle kapela (Negative Space) se mi dostala do uší už poměrně dávno (pár měsíců to bude). Na první poslech slušný nadprůměr. Na druhý velmi dobré. Na třetí takřka skvělé. A tak dále. No posuďte sami - Isolated Ivory Tower je jedna z mých nejoblíbenějších.

The Savages

2011-01-16T12:48:00.000+01:00

Není chuť něco psát, tak budu nějakou dobu aspoň házet audiovideo tipy na hezkou mjůzik.

Podsvětí

2010-12-22T00:44:00.002+01:00

Nový, takřka geniální instrumentální objev. Nenalezena jediná chybička.

Psychozappa

2010-11-27T13:04:00.001+01:00

V rámci mé zappamánie jsem náhodou narazil na velmi povedený garage psych cover songu Son of Suzy Creamcheese původně od Franka & The Mothers of Invention, zde ve verzi garážové kapely Teddy and His Patches ze San Jose (zvukově velmi podobné 13th Floor Elevators!).

Eric Clapton revisited (=Bloomfield rocks!)

2010-10-05T20:12:00.000+02:00

Hunger

2010-08-23T13:27:00.000+02:00

Tahle oregonská kapela mi tu ležela docela dlouhou dobu, než jsem našel čas a chuť pořádně se do ní zaposlouchat. A nelitoval jsem.

Hunger je totiž jedním ze skvostných příkladů amerického psychrocku let šedesátých. Žádné náběhy do jiných stylů (snad až místy na progrock), žádné viditelné vlivy zaběhlých žánrů, prostě čistý psychedelický nářez. Kytara i klávesy na špičkové úrovni, vcelku padnoucí zpěv a výjimečná atmosféra celé desky Strictly From Hunger z roku 1969.

Co se týče jednotlivých skladeb, osobně mám převelikou slabost pro velmi svižnou instrumentálku Portland 69. Odpich na zhruba dvou minutách stopáže musí přívádět do varu každého posluchače podobné muziky.

Z dalších kousků celkově skvělého, propracovaného alba doporučuji Mind Machine a Colors.

Velmi solidní kapela a téměř dokonalé album, kterému nemám pořádně co vytknout. Jednoznačné doporučení.
PERSONAL RATING: 9/10

Eire Apparent

2010-08-10T14:19:00.001+02:00

Eire Apparent jest pro mě osobně nedávno objevenou severoirskou kapelou (thx Technicolor), která se může chlubit jak velmi slušným instrumentálním základem, tak zároveň citem pro melodii.

Nejznámější věcí od těchto kluků z Belfastu je zřejmě song Yes, I Need Someone s fantasticky nářezovým garážovým úvodem a neméně povedeným melodickým zbytkem. Všudypřítomné ostré kytary si zde užijí i kytaroví onanisté (ano, já).

Ani další písně z alba Sunrise nejsou k zahození, ale v porovnání s výše zmíněnou skladbou je to něco jako měřit Matterhorn s Mt. Everestem. Za zmínku stojí hlavně The Clown (ten je kvalitou první skladbě nejblíže). Ostatní písně jsou pak spíše mixem psychpopu, R&B a sunshine. Tudíž nic extra žíly trhajícího.

Celé Sunrise nicméně stojí za minimálně jeden souvislý poslech s tím, že minimálně Yes, I Need Someone si budete přehrávat několikrát.

Personal rating: 6,5/10

Zanedbání

2010-07-01T21:15:00.000+02:00

Zanedbávám svůj blogísek, tak se hodím aspoň odkaz na známý, leč skvělý song od Standells, jehož text byl v době vzniku považován minimálně za kontroverzní.

Belgie/Belgium/Belgique

2010-06-19T21:32:00.002+02:00

Fantastický 60s psychpopový song belgické kapely Wallace Collection!

Ace Kefford Stand

2010-06-08T09:34:00.001+02:00

The Hook will grab you!

2010-06-01T19:22:00.000+02:00

Jedna z těch kapel last.fm kategorie "under 2000 listeners". Tedy banda prakticky neobjevená širším hudebním světem.

Prsty ve zformování The Hook roku 1968 měl zejména bývalý kytarista vcelku známé skupiny The Leaves Bobby Arlin. Ten předvádí ve svém druhém projektu skvělou práci s kytarou, mj. slyšitelně ovlivněnou některými hudebními modlami doby (např. Cream - kytara, tříčlennost kapely).

Co se týče žánru, máme co dočinění s čistou garážovou psychedelií až acid rockem (Son of Fantasy, Turn Your Head), dost často říznutou bluesrockem či R&B (Dimples).

Debutové album s názvem korespondujícím s jménem kapely - Will Grab You - se dočkalo vydání v roce 1970.

V textu zmíněné skladby jsem na yt nenašel, tudíž si musíte vystačit s tímto:)

Gattch

2010-05-19T16:24:00.000+02:00

Ten nejlepší slovenský bigbít let sedmdesátých. Téměř dokonalý mix psychedelie a progrese (ta převažuje). Kapela vznikla po roce 1970 a svojí jedinou, stejnojmennou desku vydala v roce 1971. Po vydání tohoto alba šel každý ze členů svou vlastní cestou.

V repertoáru kapely najdeme jak kousky s atmosférickým zvukem 60s, tak zejména nejčistší progresivní rock 70s. Zajímavostí je, že většina songů jsou pouze a jenom instrumentálky. Například jeden z prvních songů Na na na je výjimkou.

Trocha psych kytary:

Zmíněný progrock. Přirovnal bych k Vargovým skladbám (Hommage a J.S. Bach).

50 let bigbítu

2010-05-17T12:48:00.001+02:00

Tak. A mám před sebou dilema.

14. říjen 2010 v O2 areně akce "50 let bigbítu" s lineupem: Hladík+Mišík, Matadors!!!, Progres 2, Framus 5, atd. Za příjemných 800 za stání u podia.

Hned druhý den vystoupí na tom samém místě mexický kytarový mág Carlos Santana (necelý litřík za podpodiové stání).

Přiznám se, že původně jsem chtěl jít na něj. Ale nakonec volím bigbít. Přeci jen vidět tolik legend pokupě ... tomu se nevyrovná ani Santana (který je navíc rok od roku popovější).

Tudíž 14. října 2010 v Praze! Přidá se někdo?

Kim Fowley

2010-05-03T18:08:00.001+02:00

Dnes to bude krátké. Psát chci totiž o Kimu Fowleym. Jeho primárním povoláním nikdy nebylo muzikantství, ale s hudbou měl i přesto vždy mnoho společného. Kim Fowley totiž byl a je úspěšným hudebním producentem, který stál za mnoha úspěšnými hity rockové historie (produkoval kapely jako např. Soft Machine nebo počáteční Slade). V pozadí zájmu nicméně stojí jeho několikanásobné nahlédnutí do světa za mikrofonem - Fowley vydal několik alb, která obsahují jak jeho vlastní tvorbu, tak cover verze jiných kapel. Za příklad uveďme zřejmě nejznámější (ale přesto zapomenuté) album Outrageous z roku 1968.

Nejzajímavějším kouskem jeho tvorby je ovšem v roce 1965 napsaná píseň o LSD zážitku, pojmenovaná jednoduše "The Trip". Píseň se nikdy nestala slavnou, nicméně svojí náladou krásně vystihuje charakter doby. Za pozornost pak stojí zejména, pro acid generaci typicky abstraktní a obskurní, text.

A quick one...

2010-04-26T20:05:00.001+02:00

...'cause I'm lazy to write anything right now.

V poslední době (cca dva týdny) nemám vůbec náladu napsat nějaký článek, postřeh nebo recenzičku, tak se mnou prosím mějte trpělivost. Snad se v nejbližší době múza objeví.

Prozatím pár písniček (víceméně známých):

Něco z moderní psych:

The Balloon Farm

2010-04-18T14:18:00.000+02:00

Garage-psych kapela s prakticky jedním stěžejním hitem, který zastiňuje všechny ostatní písně. A nutno říct, že oprávněně.:-)

Buffalo Springfield

2010-04-12T20:31:00.002+02:00

Nepříliš psychedelická, ale zato skvělá a "free" folk-rocková klasika.

P.S. Pozor! Je to opravdu mega chytlavé a navykové.

Jefferson Airplane Takes Off

2010-04-09T21:50:00.005+02:00

Většina lidí, kteří Jeffersony znají (nebo si myslí, že je znají), jede hlavně na peckách typu Volunteers nebo White Rabbit. Málokdo však ví, že v historii JA bylo období bez Grace. Nebylo sice dlouhé, trvalo zhruba rok, ale proto si nezaslouží (polo)zapomenutí.

Rok 1966 byl ve znamení stále sílící síly psychedelického hnutí nejenom v hudbě, ale v kultuře a ve společnosti obecně. Byl to rok, kdy prakticky vznikli The Doors a Cream, The Beatles vydali skvělý Revolver, Dylan zase legendární Blonde on Blonde. A právě za této situace vstupují na scénu se svojí první deskou Jefferson Airplane. Sestava je totožná s léty následujícími, až na jedno jméno. Chybí Grace Slick, která je v té době stále ještě zpěvačkou v The Great Society, a ženské vokály zpívá typově dosti podobná (hlasově i vzhledově) Signe Toly Anderson.

Signe Toly Anderson

Hlasový rozdíl mezi oběma zpěvačkami je nepatrný. Ve svých začátcích s JA jsem sám ještě netušil, že přítomen byl i někdo jiný než božská Grace. Například v High Flyin' Bird je tento rozdíl snad nejméně patrný.

A samozřejmě něco k albu samotnému. Takes Off je téměř dokonalým a perfektně vyváženým blues-rockovým albem. Chybí typický "jeffersoňácký" lehce psychedelický sound (ten s sebou z TGS přinesla až Grace), který je nahrazen tím bluesovým, podobným například britským Creamům. Zajímavé je, že přes velkou inspiraci blues, se na albu v nějaké vyšší míře nenacházejí předělávky klasických songů, ale naopak je z velké části tvořen originálními songy kapely (Marty Balin s Paulem Kantnerem se činili nejvíc).

Z předělávek stojí za zmínku s chutí zahraný Tobacco Road, který je již takřka americkým tradicionálem, nebo Chauffer Blues. Vlastní písně kapely taktéž všechny zahrány velmi dobře a některé se právem dodnes objevují v různých bestofkách a kompilacích. Podle osobního vkusu bych vybral zejména It's No Secret, Go to Her nebo Blues from an Airplane. Právě It's No Secret se nejvíce přibližuje pozdějším songům (např. ze Surrealistic Pillow či Crown of Creation).

Je ovšem na každém jednotlivci, jak posoudí jeffersoňáckou premiéru. Já, se svou slabostí pro blues a blues rock, nemohu jinak, než chválit. Pevní zastánci psychedelického roku mohou najít chyby, ale nemyslím si, že by byly příliš výrazné. Album je to totiž, jak již bylo zmíněno, blues-rockové, ale přesto si udržuje jakýsi "závan" ono rostoucího psychedelického pnutí, takže i v typicky bluesových pasážích se dá najít nějaký ten malý dobový experimentík či nádech.

Fifty Foot Hose

2010-04-09T12:57:00.000+02:00

Fifty Foot Hose jest jednou z kapel, které vznikly v oblasti Bay Area. Již se nejedná o typický garážový psych rock, ale téměř stoprocentní psychedelii jako specifický žánr. Ženský vokál Nancy Blossom, ne nepodobný Dorothy Moscowitz z The United States of America, navíc dodává celkovému hudebnímu aranžmá ještě zajímavější nádech.
Ve své době byli Fifty Foot Hose velmi populární nejen v okolí San Francisca, ale mezi vyznavači žánru po celé Americe. Jediné album kapely - Cauldron - je skvělou ukázkou té nejčistší experimentální tvorby.

Kak - Everything's Changing - Promo video from 1968

2010-04-07T22:05:00.001+02:00

The Mystic Tide

2010-04-05T22:39:00.003+02:00

Dámy a pánové, milovníci dobré hudby, s hrdostí si dovoluji představit newyorské The Mystic Tide. Kapelu, která se může směle označovat za průkopnici psychedelického rocku. No považte sami, vznik kapely datujeme ke konci roku 1964, vydání zásadních písní zase mezi roky 65 až 67. Tudíž do doby, kdy například ještě neexistovali The Doors a Jefferson Airplane hráli blues a teprve začínali utvářet svůj specifický zvuk.

Kolekce zachycující tvorbu kapely právě mezi výše zmíněnými roky se jmenuje přiléhavě Solid Sound/Solid Ground. Za nutnost pro každého posluchače podobné hudby bych ji označil již jen z toho důvodu, že opravdu dokonale zachycuje počátky experimentování v rockové hudbě a přechod od klasických „beatlesovských“ vypalovaček a soulových balad k více alternativnímu, neobvyklému zvuku. V průřezu desky lze tento vývoj bez problému pozorovat (tedy vlastně poslouchatJ) – v některých, hlavně starších písních uslyší posluchač některé znaky žánrů, populárních hlavně v první půlce 60. let, což je pochopitelné. Tyto songy – např. Search for New Love či Why - jsou nenáročné hudebně i textově a jsou, jednoduše řečeno, pohodové. I v nich ale občas zaslechnout známky počínajícího experimentu.

Přes garážový rock – např. vypalovačka Frustration – se dostáváme k zlatému hřebu desky. Tím je, dle mého skromného názoru, Mystery Ship. Tahle píseň z roku 67 je již víceméně typickou zástupkyní žánru psychedelic rock. Raritní video jsem objevil na youtube zrovna nedávno (viz. dole). Mezi další „psycho“ songy lze již po přečtení tracklistu zařadit i Psychedelic Journey Pt. 1 a Psychedelic Journey Pt. 2. J

Celkově pro mě osobně příjemné překvapení. Ještě před nějakým půlrokem jsem o těchto úplných počátcích psychedelického hudebního hnutí neměl skoro žádné potuchy, než jsem najednou narazil na The Mystic Tide. Okamžitě jsem se do nich zamiloval (začínal jsem právě na Mystery Ship, až posléze jsem se prokousával k ranějším kouskům). A samozřejmě, že mi nezbývá, než The Mystic Tide vřele doporučit. A to i nenáročnějším posluchačům, kteří jistě ocení jejich relativní „normálnost“.

Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow (1967)

2010-04-03T17:43:00.001+02:00

Co bych to vedl za blog, abych v krátkosti nezrecenzoval jedno z nejlepších alb doby? Tady ho tedy máte:

Dost možná nejlepší album psychedelické éry vůbec. Rozhodně však nejoceňovanější album kapely Jefferson Airplane z kalifornského San Francisca, která, společně s žánrově podobnými Grateful Dead nebo The Doors, určovala hudební ráz doby.
Proč je vůbec Surrealistic Pillow tak vyhlášené?
Důvod č. 1 - White Rabbit. Ano, právě na téhle desce se poprvé objevila nejslavnější verze hymny všech "hipíků" (první verze WR nahrána již o rok dříve kapelou The Great Society). Dokonalá skladba kloubící v sobě Alenkou v říši divů inspirovaný psychedelický text s lehce bluesově znějící kytarou Jormy Kaukonena, pevnou basovou linkou Jacka Casadyho a hlavně pak řízným, postupně gradujícím zpěvem nepřekonatelné Grace Slick.
Důvod č. 2 - Dominance "bílého králíka" jakožto absolutního hitu je však zcela zdánlivá. Album totiž obsahuje i další, zcela zásadní písně, které tvoří základ vší tvorby Jefferson Airplane. Co skladba, to by byl v kterékoliv "menší" kapele nosný hit. Ne tak zde. Písně jako Somebody To Love, Today či Embryonic Journey jsou White Rabbit VELMI těsně v patách.
Zajímavé je, že většina zarytých "Jeffersoňáků" (skromně se počítám mezi ně) není (nejenom) na tomto albu schopna určit svoji nejoblíbenější píseň - všechny se jim zdají až neskutečně vyrovnané. I to o něčem svědčí. Surrealistic Pillow je totiž masterpiece psychedelického rocku, který ani po stém přehrání ani sekundu nenudí. (tato má recenze ve stejném znění na www.cdklub.net)

Songy jsem vybral podle provařenosti. Jefferson Airplane nejsou totiž jen White Rabbit a Somebody to Love.

Jedna z mých nej věcí od JA vůbec:

a "take me to the circus tent where I can easily pay my rent" :-)

Raritka Jorma's Blues

2010-04-02T19:36:00.001+02:00

Collage/Koláž

2010-03-26T20:58:00.002+01:00

Velmi povedená práce s obrázky, prolínáním a hudebním doplněním. Ohlédnutí za dobou, která je bohužel nenávratně pryč.

Czechoslovak Wave

2010-03-24T17:56:00.002+01:00

V budoucnu chystám i recenze/tipy na věci pocházející z československých luhů a hájů let 60tých a 70tých. Prozatím alespoň video jedné krásné věci od klasiků big beatu.

The Oxford Circle

2010-03-23T19:54:00.000+01:00

Dnes mám pisálkovskou náladu a tak se podělím o další objev. Tentokrát very rare - mně samotnému to trvalo dobrou chvíli, než jsem našel něco fungujícího.

Inu, jedná se o blues/psych rockovou kapelu The Oxford Circle. Zajímavostí je, že jejich jediné album je živák z roku 1966 - Live at the Avalon - obrovská vzácnost mezi sběrateli (kdo to seženete na LP, neváhejte a posílejte :-))). Ale dost řečí, radši se přesuneme ke kapele samotné. Jedná se o kapelu z psychedelickému rocku země zaslíbené - prosluněné Kalifornie. Mezi členy najdeme mj. Garyho Yodera, pozdějšího kytaristu mých milovaných Kak a Blue Cheer. Bubeník Paul Whaley se později v Blue Cheer objevil také.

Z vlivů je na jediném albu velmi silně cítit klasické blues - vlastně celá deska je tvořena předělávkami bluesových vypalovač alá Baby, Please Don't Go nebo A Foolish Woman. Verze první zmíněné písně je dle mého skromného názoru vůbec jedna z nejlepších, co jsem slyšel. Neskutečnou energií (a že to chlapci dávají znát) je nabité celé album - např. harmonika u Mystic Eyes je fantastická, Since You've Been Away je zase typicky tvrdá garážovka.
Doporučuji vyznavačům klasického blues-rocku, ale nejen jim. Své si rozhodně najdou i příznivci jiných subžánrů.

Odyssey

2010-03-23T18:09:00.000+01:00

Psych-progová banda z New Yorku, u jejichž alba jménem Setting Forth z roku 1969 stojí za zmínku v prvé řadě parádní práce s klávesy (klávesák Vincent E. Kusy). Co se týče songů, všechny odpovídají žánrovému zařazení psych/prog rock. Klasickou psychedelickou kytaru (alá některé Hendrixovy kousky) lze slyšet hned v první songu Angel Dust, naproti tomu zvuky early progu jsou dobře slyšitelné u Church Yard (opět ty klávesy:-)). Některé písně jsou navíc takovou lehce alternativní variací na v té době stále ještě docela populární baroque/sunshine pop - viz. Sally.
Odkaz tradičně v komentech.

Corpus

2010-03-17T20:29:00.000+01:00

Dnes tu máme co dočinění s Corpusem. Nejedná se ovšem o korpus dortový, nýbrž texaský Corpus hudební, opět kloubící ve svých písních několik rockových subžánrů. Zvukem typickým pro začátek 70s jakoby se nelišili od ostatních kapel, ale toto tvrdit by byl omyl. V některých písních lze slyšet zřetelnou inspiraci blues a bluesrockem předcházející dekády, v jiných je naopak zřetelný posun k hardrockovějším či progovějším věcem. Například song Marriage představuje první zmíněnou odnož, do druhé sorty bych zařadil třeba Not Mine.

Jako velká spousta podobně neznámých band té doby, se i Corpus u posluchačů zapsal pouze jedním albem. Tím je Creation a Child - které obsahuje průřez subžánry, který jsem zmiňoval již v prvním odstavci (odkaz v komentech).

Mourning Reign

2010-03-07T22:18:00.000+01:00

Fungl nový objev naskytl se mi při nedělním večeru. Velmi "rare", ovšem parádní garage-bluesy-psych.

Sťatá blondýna

2010-03-01T17:23:00.000+01:00

One of the greatest Czechoslovak big beat songs.
Karel Kahovec singing.

Psycho Spoonful

2010-02-24T19:45:00.000+01:00

Nejoriginálnější cover verze Spoonfulu, kterou jsem zatím slyšel. Velká poklona hard psych kapele Breakthru. Posuďte sami (názory v komentech uvítám).

Frumious Bandersnatch

2010-02-23T20:16:00.000+01:00

Objevem tohoto (v roce 2010 již 8. týdne) se stala kalifornská psych-blues-rock kapela s krkolomným názvem Frumious Bandersnatch.Aktivní pak takhle banda z Oaklandu byla mezi léty 1967 a 1969. Za dva roky existence, koncertování a skládání stačili ovšem natočit pouze jediné album - Golden Sons of Libra.

Hlavním důvodem, proč tu tenhle projekt zmiňuji, je moje srdcovka Cheshire. Psych-blues-rocková pecka s parametry minimálně celoamerické špičky. Ale abych nebyl příliš subjektivní, musím říci, že i ostatní "stuff" na albu je minimálně nadprůměrný. Úvodní, příjemně rozvláčná Hearts to Cry jje zřejmě nejznámější písní skupiny. A dokonce i závěrečná patnáctiminutovka Can-A-Bliss, jenž svým zvukem a celkových charakterem připomíná Bakerovo Toad, není rozhodně něčím, za co by se měla kapela stydět. Ba právě naopak.

Orange Alabaster Mushroom

2010-02-22T17:40:00.000+01:00

Příjemný objev. Neo-psychedelia nebyla dříve můj šálek čaje, nicméně po poslechu jejich 90s retro-psych-pop alba tento svůj názor měním a doplňuji si vzdělání.

Your Face Is In My Mind je dokonalá věc. Těžce mi připomíná ? and the Mysterians. Celé album je ovšem nadmíru vydařené.

Lalo Schifrin v Praze!

2010-02-12T20:14:00.000+01:00

Skladatel převážně filmové hudby - nezapomenutelných soundtracků k Bullittovi, Mission Impossible či Dirty Harrymu - Lalo Schifrin vystoupí 17. července 2010 v Praze. Zde se představí v rámci festivalu Prague Proms.
Kurva, doufám, že zahraje všechny mé oblíbené skladby.

Info:
http://www.pragueproms.cz/
http://www.schifrin.com/
http://www.last.fm/event/1378095+Prague+Proms+2010+-+Jazz+Meets+Symphony

Claptonmobil

2010-02-09T22:41:00.000+01:00

Vivat Rolling Stone! Díky reklamě v tomhle periodiku jsem se dozvěděl o parádní novince na poli mobilních telefonů a komunikátorů a všelijakých podobných cetek. Normálně se o mobily a jiné technické hračičky nezajímám, ale tohle mě zaujalo tak, že vážně přemýšlím o změně mobilního telefonu (a to jsem se několikrát zařekl, že nový mobil nepotřebuju).

Overdose

2010-02-06T17:55:00.001+01:00

Normálně všelijaké výběrovky nebo bestofky fakt nemusím a vyhledávám je pouze v případě krajní nouze (tj. nic jiného k dostání není), ale tenhle týden se mi dostala do spárů kompilace, která stojí za zmínku - Overdose of Heavy Psych.

Jedná se o produkt nijak zvlášť známého vydavatelství Arf Arf, který upoutá už na první pohled. Cover (viz. nad článkem) je totiž velice vyvedený, možná nejpovedenější, co jsem u podobných kompilací viděl, a vzhledem k názvu i obsahu alba sedne takříkajíc jako "prdel na hrnec".

Hlavní je však obsah. Pětadvacet velmi raritních skladeb zavede člověka hluboko do tajů a zákoutí (garážové) heavy psychedelie šedesátých let. Energické skladby střídají ty vážnější teměř s takovou pravidelností, jako se den mění v noc a naopak.

Za velmi záslužné považuji i fakt, že Overdose of Heavy Psych nabízí tvorbu interpretů, kteří jsou z naprosté většiny neznámí. Z oněch pár "provařenějších" interpretů lze uvést třeba Twentieth Century Zoo, The Firebirds (na albu najdeme šest jejich songů tvořící víceméně souvislý celek) nebo o něco méně známější Powered By Love. Skladby od obou těchto zmíněných artistů patří mezi vůbec nejlepší, které se na albu nacházejí. Z neznámých věcí osobně vyzdvihuji kapelu Colder Children a jejich Memories a HLAVNĚ Graf Zepplin - You're In My Mind.

Na závěr jedno malé uvědomění - díky mým předsudkům k podobným kompilacím mi mezi prsty uniká spousta kvalitního materiálu. V tomhle se musím napravit a začít shánět, seč to dá. :))

Tracklist:
1.The Orange Wedge - From The Womb To The Tomb
2. The Quiet Jungle - Everything
3. Twentieth Century Zoo - You Don't Remember
4. The Fumin' Humins - Relative Distance
5. Powered By Love - Powered By Love
6. The Crystal Rain - You And Me
7. ESB - Mushroom People
8. Colder Children - Memories
9. The Kollection - Savage Lost
10. Kindred Spirit - Blue Avenue
11. Blu-Eregbus - Plastic Year
12. The Shadows of Time - Search Your Soul
13. Graf Zepplin - You're In My Mind
14. Kiriae Crucible - Salem Witchtrial
15. Boston Tea Party - My Daze
16. Paraphernalia - Watch Out
17. IRA - Dooley Vs. The Ferris Wheel
18. Loose Endz - Easy Rider
19. The Glass Sun, Sabrosos Del Merengue - Silence of the Morning
20. Firebirds - Reflections
21. Firebirds - No Tomorrows
22. Firebirds - Gypsy Fire
23. Firebirds - Free Bass
24. Firebirds - Free Fuzz
25. Firebirds - Free Drum

8/10

The Sacred Mushroom - The Sacred Mushroom (1969)

2010-02-05T13:23:00.002+01:00

The Sacred Mushroom - klíčová slova: blues rock, psychedelic rock, Cream revisited, outstanding guitar. Asi tak by se dalo stručně a zároveň výstižně popsat jediné album této skupiny z amerického Cincinnati, jejíž složení bylo: Larry Goshorn (zpěv, kytara), Danny Goshorn (zpěv), Joe Stewart (basa), Fred Fogwell (rytmická kytara) a Doug Hamilton (bicí).

Opomíjené dílo zlatých šedesátých let však rozhodně není pro každého. Poněkud horší, a možná i nudnější dojem totiž zanechá pravděpodobně zejména u milovníků psychedelie ve formě bližší pozdějšímu progrocku či space rocku. Žádné "hrátky" s klávesami či synťáky, žádné velké experimenty s wah-wah pedály či novými, netradičními nástroji na albu tito lidé nenajdou, ani kdyby se snažili sebevíc.

The Sacred Mushroom (kapela i album) je totiž naprosto čirá esence bluesrocku zaobalená do psychedelického pláště. Základem je tvrdá, kvalitní bluesová kytara Larryho Goshorna vyžívající se ve vybroušených sólech, prokládaná solidní basou a doprovázená na blues(rockové) poměry velmi příjemným a vhodným zpěvem. Je tedy jasné, že těmi, kdo si toto album zamilovali/zamilují, jsou zejména příznivci směru, jež v letech 66 a 67 představovala hlavně legendární Cream (zvláště album Fresh Cream) nebo některá dílka Hendrixova.

Co se týče písní přítomných na albu, tři z celkem osmi songů tvoří předělávky (Mean Old World - Little Walter, I'm Not Like Everybody Else - The Kinks, I Don't Like You - tuším tradicionál) a zbylých pět jsou vlastními výtvory členů kapely. Tady musím subjektivně zmínit, že právě ony originály jsou setsakra povedené jak textově, tak hlavně po hudební stránce. Řeknu-li to tak, jak mně pusa narostla, je to nářez. Za Catatonic Lover nebo You Won't Be Sorry by se nemusely stydět ani nejlepší kapely té doby. Divím se, že se Goshorn, který kytaru téměř v každé písni rozpaluje až do běla, neuchytil později v nějakém větším projektu.

Zajímavé je, že za tu dobu, co tohle album vlastním (tj. nějakých 7 měsíců), se neustále mění můj osobní žebříček TOP "Mushroom" skladeb. I to svědčí o tom, jak moc je toto album vyrovnané.
Link na stažení v komentářích.

Tracklist:
1. I Don't Like You
2. You Won't Be Sorry
3. Catatonic Lover
4. All Good Things Must Have An End
5. I'm Not Like Everybody Else
6. I Take Care
7. Mean Old World
8. Lifeline

9/10

Ukázky:

Technicolor 60s Psychedelic Radio

2009-12-09T20:28:00.000+01:00

Nedávno tomu jest, co jsem takhle brouzdal vodami internetu, když jsem nalezl tento skvost. Snad jediné (netové) rádio, které hraje čistě a jen šedesátkový psychedelic rock.

Rádio nese jméno Technicolor Web of Sound a zdobí ho nejenom vysoká kvalita přehrávaného zvuku, ale také dokonalý 60s design s Bobem Dylanem či Grace Slick v čele (či lépe řečeno na hlavní stránce). Navíc si každý čtenář/posluchač může přečíst v kolonce playlist co hraje, co hrálo a co bude hrát.

Na nějaké problémy s připojením jsem za dobu užívání nenarazil, takže i v tomto směru mohu jedině doporučit.

KLIKNUTÍM NA OBRÁZEK SE DOSTANETE NA STRÁNKY RADIA.

I hope you'll enjoy it, my dear reader.

Vánoční Bob Dylan ?!

2009-10-28T17:39:00.000+01:00

Noční můra mnohých hudebních posluchačů se stala skutečností - Bob Dylan nahrál a nazpíval (tedy spíš nachrchlal) ve svých 68 letech své první vánoční album - Christmas In The Heart. Výtěžek z jeho prodeje by měl jít na charitu. A dopadlo to opravdu tak špatně?

Vůbec ne. Samozřejmě, že ve formě z 60. a 70. let Bob už nikdy nebude a to by si měli uvědomit i všichni jeho kritici. Hudebně není albu absolutně co vytknout. Nástroje jsou všechny pěkně harmonicky sladěny, "backing vocals" zní velmi příjemně (skoro až připomínají 50s nahrávky Deana Martina) a Bob sice v určitých pasážích dost hlasově ujíždí, ale to je pochopitelné, vzhledem k jeho věku a minulé životosprávě.

A co že na albu najdeme za songy? Milovníci swingových Vánoc budou určitě potěšeni. Na placce naleznou všechny zásadní skladby amerických vánočních svátků. Poslechnout si můžeme dnes již klasické písně jako Winter Wonderland, Little Drummer Boy či Silver Bells, ale také koledy Adeleste Fideles nebo O'Little Town of Bethlehem.

Ano, Martin, Crosby ani Sinatra to není, ale Dylan dokáže oněm songům vtisknout i přes jejich jazzový původ atmosféru folk rocku a blues, což je dozajista umění. Lidi s velkým sociálním cítěním navíc jistě potěší, že Bob desku nahrál proto, aby pomohl chudým Američanům. Inu, je na Vás, zda si Christmas In The Heart koupíte a zároveň tak přispějete svojí troškou do mlýna. Vždyť Vánoce jsou od toho, aby si lidé pomáhali...

Robert Zimmerman's Lyrics

2009-10-24T15:29:00.000+02:00

Robert Zimmerman alias Bob Dylan je jeden z největších básníků 20. století. Dnes jsem se rozhodl trochu obšťastnit čtenáře mého blogu a vkládám sem jeden Dylanův text z první půlky 60. let. Je velmi (dů)vtipný, ale zároveň husí kůži nahánějící a lákající posluchače k ponoření se do světa plného kritiky sociálních a rasových poměrů, politické situace a lidské zabedněnosti.

Tímto textem mám na mysli I Shall Be Free z Dylanovy v pořadí druhé desky nazvané Freewheelin' Bob Dylan. Díky vynikající publikaci Bob Dylan Lyrics/Texty vydané v nakladatelství Kalich v roce 2005 přináším i skvělý volný český překlad obou songů, o který se postaral Michal Bystrov.

I Shall Be Free

Well, I took me a woman late last night
I's three-fourths drunk she looked all right
'Til she started peelin' off her onion gook
She took off her wig, said, "How do I look" ?
I's high flyin', bare naked ...Out the window.

Well, sometimes I might get drunk
Walk like a duck and smell like a skunk
Don't hurt me none, don't hurt my pride
'Cause I got my little lady right by my side
(She's a tryin' a hide pretendin'
She don't know me).

I's out there paintin' on the old wood shed
When a can a black paint it fell on my head
I went down to scrub and rub
But I had to sit in back of the tub
(Cost a quarter
Half price).

Well, my telephone rang it would not stop
It's President Kennedy callin' me up
He said, "My friend, Bob, what do we need to make the country grow" ?
I said, "My friend, John, "Brigitte Bardot,
Anita Ekberg
Sophia Loren"
Country'll grow.

Well, I got a woman five feet short
She yells and hollers and squeals and snorts
She tickles my nose pats me on the head
Blows me over and kicks me out of bed
(She's a man eater
Meat grinder
Bad looser).

Oh, there ain't no use in me workin' alla time
I got a woman who works herself blind
Works up to her britches, up to her neck
Write me letters and sends me checks
(She's a humdinger
Folk singer).

Late one day in the middle of the week
Eyes were closed I was half asleep
I chased me a woman up the hill
Right in the middle of an air drill
(I jumped a fallout shelter
I jumped the string bean
I jumped the TV dinner
I jumped the shot gun).

Now, the man on the stand he wants my vote
He's a-runnin' for office on the ballot note
He's out there preachin' in front of the steeple
Tellin' me he loves all kinds-a people
(He's eatin' bagels
He's eatin' pizza
He's eatin' chitlins).

Oh, set me down on a television floor
I'll flip the channel to number four
Out of the shower comes a football man
With a bottle of oil in his hand
(Greasy kid stuff
What I want to know, Mr. Football Man, is
What do you do about Willy Mays
Martin Luther King
Olatunji).

Well, the funniest woman I ever seen
Was the great-granddaughter of Mr. Clean
She takes about fifteen baths a day
Wants me to grow a moustache on my face
(She's insane).

Well, ask me why I'm drunk alla time
It levels my head and eases my mind
I just walk along and stroll and sing
I see better days and I do better things
(I catch dinosaurs
I make love to Elizabeth Taylor ...
Catch hell from Richard Burton !).

Budu volnej

Včera pozdě večer jsem si sbalil ženskou,
já byl ze tří čtvrtin namol, ona se ošívala,
vodmontovala si kolo, vodmontovala si zvonek,
vodmontovala si paruku a řekla: "Jak ti voním?"
Vzal jsem roha... úplně nahej...
Oknem!

Možná, že se občas setnu,
kolíbám se jako kachna a dupu jako skunk,
ale neubližujte mi, neurážejte mě,
protože je tu se mnou dáma
(přímo tady,
a má svou hrdost).

Šel jsem natřít takovou starou chajdu,
ale plechovka s černou barvou mi spadla na hlavu.
Šel jsem se pořádně umejt a vydrhnout,
ale musel jsem se spokojit jen s krajíčkem vany.
(Stálo to čtvrťák
a musel jsem rychle vypadnout...
Někdo se na mě dobejval, že si chce dát saunu.)

Telefon zvonil a nepřestával;
to mi volal prezident Kennedy.
Povídá: "Bobe, kamaráde, co ještě schází naší zemi?"
Já na to: Anita Ekbergová,
Sophia Lorenová."
(Strčit je do jedné místnosti s Ernestem Borgninem!)

Mám holku, která spinká v dětský postýlce,
hrozně křičí a ječí a kňourá,
olizuje mi obličej a žužlá mi ucho,
obdělává mě a kupuje mi pivo.
(Je to ten líbánkovej typ,
prozpěvuje mi jako zjara,
krmí mě lžičkou
a vůbec mě má pod palcem.)

Nemá smysl, abych se tak dřel,
když mám holku, která dělá na hrázi.
Čerpá vodu tak divoce, až jí sahá po krk,
každej tejden mi posílá měsíční šek.
(Je to klasa,
je to folkáč,
je to dvojník
takový tý tamtý.)

Jednou odpoledne, někdy vprostřed tejdne,
jsem jen tak klimbal se zavřenejma očima,
honil jsem jednu ženskou do kopce
akorát uprostřed cvičení civilní obrany.
Prostě jsme hráli na schovku!
(Přeskočil jsem protitankovej kryt,
přeskočil jsem fazolovej stvol,
přeskočil jsem ruský kolo.)

Ten chlap na pódiu chce můj hlas.
Čtu jeho jméno na volebním lístku.
Káže před kostelní věží
a tvrdí mi, že všechny miluje.
(Cpe se houskama,
cpe se pizzou,
cpe se vnitřnostma,
cpe se blbostma!)

Kecnu si k televizi
a přepnu kanál na čtyřku;
ze sprchy vyleze dospělej chlap
a v ruce drzí lahvičku pomády na vlasy.
(Takovej ten puberťáckej fujtajbl,...
Rád bych věděl pane Kopálisto,
co uděláte s Willym Maysem a Yulem Brynnerem,
Charlesem de Gaullem
a Robertem Louisem Stevensonem?)

Nejsrandovnější ženská, jakou jsem kdy viděl,
je pravnučka pana Cleana.
Koupe se asi patnáctkrát za den,
chce, abych měl v puse pořád doutník.
(Je celkem hustá!)

Kdyby vás zajímalo, proč jsem pořád pod obraz,
vězte, že se mi líp přemejšlí a je mi líp u srdce.
Prostě si jen tak štráduju a vandruju a prozpěvuju,
vidím lepší dny a dělám lepší věci.
(Chytám dinosaury,
miluju se s Elizabeth Taylorovou...
Schytám to od Richarda Burtona!)

Psychedelic Corner 09-10-24

2009-10-24T15:00:00.000+02:00

Ano, je tomu už hodně dlouho od doby, kdy jste tu mohli nahlédnout do prvního vydání psychedelického koutku. Bylo moc práce (rozuměj nechtělo se mi dělat vůbec nic, natož blog) a tak jste všichni vy, kteří sem alespoň občas chodíte, zůstali ochuzeni také o slibovaný nepravidelný žurnál. Nyní se to budu snažit alespoň částečně napravit.

Za celé léto jsem objevil hned několik málo známých kapel, které si zaslouží místo v našem koutku. Pro dnešek jsem vybral kapelu se zdánlivě triviálním názvem. Je jí Minneapoliská kapela C.A. Quintet pohrávající si s psychedelií na hranici její čiré formy a klasického rocku.

Banda pěti muzikantů ve složení Ken Erwin (zpěv), Doug Reynolds (klávesy), Tom Pohling (el. i akust. kytara), Jim Erwin (basová kytara) a Rick Johnson (bicí) začala svoji kariéru v roce 1966. V tom samém roce vydali své debutové desky dva hlavní pionýři psychedelického rocku - Jefferson Airplane a Grateful Dead - obě ještě s velmi dobře slyšitelným vlivem blues.

Těchto pět kamarádů hrálo po dva roky při různých příležitostech v okolí Minneapolisu a čekali na nějaký větší úspěch. Za ten by se dalo považovat vydání jejich prvního (a stejně jako u Kak i posledního) studiového alba s pěkným psycho názvem Trip Thru Hell z roku 1968.

Cover alba Trip Thru Hell (1969).

Album, které je podle mého skromného názoru velmi povedené a rozhodně patří mezi to nejlepší co americká psychedelická scéna 60. let vyprodukovala, však zůstalo téměř bez odezvy. Marně členové kapely doufali v celonárodní distribuci a tak se C. A. Quintet dostával do podvědomí posluchačů jen velmi pomalu.

To se samozřejmě muselo zákonitě odrazit i na kapele. O tu ani po vydání alba nebyl přílišný zájem a tak se nadšení mladých hudebníků postupně vytrácelo, až došlo v roce 1971 k rozpadu kapely.

Určitého znovuzrození se C.A. Quintet dočkal až na začátku 80. let, kdy bylo jejich jediné album znovu vydáno, tentokrát s o poznání větším úspěchem. Trip Thru Hell byl v půlce 90. let vydán dokonce i na CD. V roce 1986 byl také vydán zvukový záznam z jejich posledního společného vystoupení, který se o dvacet let později dočkal reedice s několika bonusovými písněmi v pěkném, šumu zbaveném zvuku.

O recenzi tohoto alba se chystám někdy v budoucnu pokusit.

Zdroje: wiki, C.A. Quintet official, midwesttribute

Ultimate Spinach - Ultimate Spinach

2009-10-24T14:37:00.001+02:00

Povinnost pro každého milovníka psychedelické hudby. Bostonská kapela Ultimate Spinach (pěkný název, že?) je neprávem zapomenutou, ale vynikající kapelou, která se, tak jako mnoho jiných skupin té doby, nábala hudebně experimentovat. Jeden takový hudební pokus nám nabízí hned jejich první, eponymní album, které vyšlo v roce 1967.

Na něm si mezi devíti skladbami přijdou na své výše zmiňovaní milovnící 60. let se vším všudy, lidé, co hledají v hudbě něco nového, originálního, dosud neuplatněného.
Na desce nalezneme jednu dlouhou psychedelickou baladu - (Ballad Of) The Hip Death Goddess, kladoucí důraz na atmosféru, kterou vytváří v prvé řadě nástroje, ale i tajemný, poutavý, charismatický hlas zpěvačky Barbary Hudson. Skladby jako Ego Trip nebo Your Head Is Reeling naproti tomu kladou důraz na text popisující zážitky, kterých se dostává pod vlivem psychedelických drog.

Na první desce zkrátka nalezneme vše, čím se tehdejší doba vyznačovala. Je to vlastně takových pět let americké psychedelie v jednom albu, což z něj dělá unikát, i když neprávem opomíjený.
Naprosto zásadní věc, která by neměla chybět ve sbírce žádného 60s fandy.

Info:

wiki

(Ballad Of) The Hip Death Goddess puštěná z desky (závidím!).

(Tuto moji recenzi si lze přečíst v nezměněné podobě i na www.cdklub.net)

Cream - Live Cream

2009-10-24T14:02:00.000+02:00

Jack Bruce + Eric Clapton + Peter Edward "Ginger" Baker (pořadí si dle libosti zaměňte) = Cream. Skupina, jenž za pouhé dva roky (1966-68), které uběhly od vzniku k rozpadu, dokázala vyprodukovat skvělého materiálu stejně, co jinéí borci nedokázali za celou svojí existenci. Obšírněji se o kapele rozepisovat snad nemusím (zájemce odkazuji na internetové hledače). Vrhnu se tedy přímo na album.

Jak je poznat již z názvu, nejedná se o typickou "řadovku", ale o "živák" (+ studiovka Lawdy Mama), který byl nahrán v březnu 1968 v centru psychedelické hudby - v legendárním San Franciscu. Album tvoří celkem 5 pecek, při jejichž poslechů dochází u milovníků blues a bluesrocku téměř k zástavě srdce. Hned prvním songem je N.S.U., jedna ze stěžejních písní kapely. Ta, ač má původně jen necelé 3 minuty, je díky umu všech tří vystupujících natáhnuta o 9 minut hudebních orgií. Bluesový duch v Claptonových rukou se zde nezapře a posluchač musí uznat, že Eric je jedním z nejlepších kytaristů, který kdy po planetě Zemi chodil. Po N.S.U. zazní již podle názvu ospalá, ale přesto tempo a dobrý rytmus si udržující Sleepy Time Time, která jakoby připomínala staré louisianské blues místního obyvatelstva. Následující Sweet Wine, také jeden ze známějších kousků, hrající 15 minut, se také nese spíše v klidnějším tempu, což však na kvalitě ani trochu neubírá a opět se dá parádně vyžít v Claptonově kytaře a v Bakerových bicích. Po Sweet Wine deska přeskočí na moji zřejmě nejoblíbenější píseň na albu - Rollin' and Tumblin'. Tenhle song je klasické harmonikové blues se vším všudy. Rychlé tempo, Jack Bruce v přestávkách v hraní pobrukuje a pozpěvuje a já jako bych se na chvíli ocitl na bavlníkových polích jihu USA. S potěšením musím konstatovat že naprosto stejně dokonalý výkon podal i na reunionu Cream v roce 2005. Jako poslední na albu najdeme již zmíněnou studiovku Lawdy Mama, kterou tentokrát zpívá sám Clapton. Jedná se o pohodovou záležitost s nepopsatelnou atmosférou, která se pod kůži ovšem dostává až po několikátém poslechu.

Celkově se jedná o výbornou live desku, ze které vyzařuje již zmíněná atmosféra, procítěnost a zároveň i velká profesionalita hudebníků. Už se těším na letní podvečery a večery, až si při západu slunce zapálím, naleji si dobrého moku a ponořím se do nitra fantastické hudby.

Info:

Ofic. stránky Cream Reunion

wiki

(Tuto moji recenzi si lze přečíst v nezměněné podobě i na www.cdklub.net)

Killing Floor - Out Of Uranus

2009-08-12T13:14:00.000+02:00

Téměř neznámá skupina a úplně neznámé album. Neprávem. Jedno z přelomových alb v dějinách rockové muziky. Kloubí se v ní čirá 60s psychedelie (hlavně co se týče textově), syrový blues-rock a začínající hard-rock až metal alá Blue Cheer a raní Purplové.
Must have pro každého fanouška poctivé rockové muziky.
A navíc má tohle album kouzelný obal.

Lenny

2009-07-12T19:07:00.001+02:00

To by mě nikdy nenapadlo, že se mi zalíbí zrovna on. Vždycky mi přišel jako ultranudař ... jeho první album kupříkladu mi přišlo jako jedna jediná píseň v celku. Ale pak jsem slyšel Hallelujah, což je opravdu geniální (ale dost ohraný) song a přes něj jsem se dostal k The Partisan, So Long Marianne a samozřejmě další známý evergreen Suzanne. A o kom že je řeč? No přeci o kanadském židovském písničkáři, básníkovi a spisovateli Leonardu Cohenovi.

Mimochodem, zrovna teď louskám jeho románovou prvotinu s autobiografickými prvky Oblíbená hra... Můžu jen doporučit.

Singer-Songwriter

2009-07-08T19:41:00.000+02:00

Lyrics/Texty 1962-2001 - anotace
Unikátní anglicko-české výpravné vydání všech písňových textů legendárního hudebníka. Vedle textů ze všech řadových alb obsahuje další desítky textů písní, z nichž mnohé nebyly (zatím) vydány.
(Kosmas)

755 Kč .... koupit, či nechat být? Toť otázka. Ale lákavé to je, to jo. Hmmm. Ale jo, asi zainvestuju. Přeci jen - svázané Bobovy texty/básně se jen tak neztratí.

Psychedelic Corner 09-07-01

2009-07-01T18:45:00.000+02:00

Psychedelický koutek otevírám, abych v něm uveřejnil v krátkosti méně známé kapely a interprety tvořící a hrající klasické psychedelické (a samozřejmě také garážové, blues-rockové a jiné) kousky let šedesátých a sedmdesátých.

Tento můj malý seriálek zahájím představením kalifornské kapely Kak.

Kak vznikli ve městě Davis v Kalifornii někdy na začátku druhé poloviny 60. let. Kapela je nicméně známá hlavně díky svému působení v centru květinové a psychedelické kultury San Franciscu.

Právě až ve Friscu začala kapela ve složení Gary Lee Yoder (zpěv, doprovodná kytara, texty), Dehner Patten (kytara), Joe-Dave Damrell (basa, sitar, tamburína), Christopher Lockheed (bicí) skládat svoje první výtvory, ve kterých je značně cítit vliv tehdy veleúspěšných sanfraciských kapel jakými byly Moby Grape či Grateful Dead. Posléze však Kak začali experimentovat a vytvořili několik songů v nichž mísili psychedelický rock, blues, country, folk i jazz. Vznikla tak naprosto nevšední kapela, téměř nezaměnitelná s jinými.

Prvního a zároveň posledního alba pojmenovaného stejně jako skupina sama se všichni čtyři dočkali roku 1968, kdy jim vyšlo pod značkou Epic Records.

Toto LP však i díky chabé reklamě a navzdory nepopiratelné kvalitě příliš neuspělo. Kak se tak bohužel úspěchu, jakého se dostalo například výše zmíněným Grateful Dead, nedočkali. A co víc - roku 1969 se z popudu frontamana kapely Yodera rozpadli. Sám Gary Lee Yoder se posléze připojil k další, o mnoho známější, kapele Blue Cheer, která je známá jakožto jedna z prvních průkopníků heavy metalu.

Právě jediné LP skupiny Kak je dnes poměrně vysoko ceněným sběratelským artiklem mezi tzv. "psychedelia collectors".
Nutno ještě poznamenat, že v roce 1999 byla vydána na CD speciální edice alba Kak pojmenovaná Kak-Ola. Tato edice obsahuje 11 bonusových songů - většinou demíček a živáků.

Kapela (zleva doprava): Patten, Yoder, Lockheed, Damrell.

Vlastní názor: Kak jsem si sehnal teprve nedávno a na první poslech jsem si je příliš neoblíbil. Teprve předevčírem mi znovu naskočili v přehrávači a musím říci, že na druhý, třetí, ... poslech je to o moc lepší. Svojí kvalitu rozhodně mají. Některé songy jsou úchvatné, jiné spíš průměrné, ale takových je opravdu jen pár. Takový Electric Sailor nebo Lemonaide Kid se musí líbit každému fanouškovi 60s. Album jako celek rozhodně doporučuji! 8/10

Bob a Bobek

2009-06-30T17:33:00.001+02:00

Téma další štace po obchodech a sekáčích: Bob Dylan in Manchester

The Killers (1964)

2009-06-29T14:39:00.000+02:00

Na tohle jsem se už nějaký ten pátek těšil ... hádejte proč. Ano, kvůli Lee Marvinovi. Jeden z největších drsňáků v dějinách filmu se v tomto filmu objevil jako nájemný vrah (či hitman) Charlie Strom. Za kamerou navíc spočinul další můj oblíbenec Don Siegel. A jak to dopadlo?

Inu, možná protože neznám Hemingwayovu (!!) knižní, respektive povídkovou předlohu, jsem čekal pořádný 60s nářez alá Point Blank. Chyba.

The Killers jsou klasická kriminálka, kterých se v 50. a první půlce 60. let natočilo mnoho. To, že doba takových filmů končí, lze u tohoto filmu vidět v poněkud zvýšené brutalitě (viz. první scéna se slepou sekretářkou).

Ve filmu nalezneme dvě dějové roviny. Ta první - právě s Leem a jeho zabijáckým parťákem - se odehrává v přítomnosti, kdy se tito dva kolegové po nájemné vraždě vydávají pátrat po "zmizelém" milionu dolarů, které měl dotýčný zabitý mít z doby, kdy s jednou partou vyloupil banku.

Vždy, když k vyšetřování dojdou k nějakému svědkovi, dějová linka přeskočí do minulosti a vypráví nám to, co dotyčný svědek.

Flashbacky jsou dlouhé, tvoří minimálně polovinu celého filmu a ze začátku, i díky romantickému nádechu, nudí. Druhá polovina, tj. loupež samotná, je však skvělá.

Film jako celek však rozhodně mohu doporučit - Lee Marvin nezklamal, jeho místy až dětinský partner mile překvapil, Ronald Reagan jako hlavní hajzl potěšil.

Další z příjemných kriminálek, stále ještě s nádechem filmu-noir.

PLUSY:
+ scénář
+ herci (Lee je kapitola sama pro sebe)
+ hudba (úvodní téma je dokonalé)
+ zajímavé způsoby výslechu svědků :-)

MINUSY:
- první jeden, dva flashbacky jsou místy nudné
- moc romantiky - proč musí být Femme Fatale v téměř každém starším filmu?

CELKOVÝ DOJEM - 8/10

THE KILLERS (1964)

USA

Režie: Don Siegel
Hrají: Lee Marvin, John Cassavetes, Angie Dickinson, Clu Gulager, Ronald Reagan

imdb
čsfd

Deliverance - soundtrack

2009-06-29T14:12:00.000+02:00

Film Deliverance dozajista téměř každý zná. Parta tří kamarádů (hm, magické číslo?) se vydá na vodu a co se nestane - na své cestě po proudu řeky potkají dvojici divných domorodců...

Mezi nejpamátnější scény dozajista patří ta ze začátku - duel kytary jednoho z party s banjem postiženého vesnického kluka.

Video zde:

Autorem tohoto songu je Eric Weissberg ve spolupráci se Stevem Mandellem.
Minulý týden mi to nedalo a probrouzdal jsem se netem ve snaze najít celý soundtrack k filmu.
Jaká byla má radost, když jsem ho opravdu našel, nemusím snad popisovat.

Soundtrack tvoří 18 songů (včetně Dueling Banjos). U všech tvoří základ banjo Erica Weissberga a musím říct, že ten na něj vskutku válí. Nejsou tam ani moc takové ty utahané americké country "hity", ale hlavně bluegrassové banjo melodie, co mám rád. Rozhodně doporučuji.

A že mám dobrou náladu, tak se o soundtrack podělím.

http://www.mediafire.com/?tmh3exymnn2

S tracklistem jsem se neobtěžoval. Stejně ty skladby na 99% neznáte.

Tenhle link by ještě měl být funkční a bez hesla. Když ne, napište to do komentářů.

Open Season (1974)

2009-06-27T10:22:00.000+02:00

Válka ve Vietnamu dala třem svým veteránům - Kenovi, Greggovi a Artovi - navyknout na násilí tak, že v nich probudila psychotické choutky. Jejich zábavou je unášení, věznění a terorizování neznámých lidí. Když je propustí, zorganizují si na ně hon. Nevědí však

tom, že otec jedné z jejich dřívějších obětí splétá plány pro uskutečnění velké pomsty...

Jedno z těch lepších 70s béček s poměrně dobře budovanou atmosférou a docela dobrým hereckým obsazením (hlavně můj oblíbenec Peter Fonda je zde fakt k sežrání). Potěší samozřejmě také William Holden, který ač se na plátně dlouho neobjevuje, jeho postava je jednou z nejdůležitějších vůbec (ne-li nejdůležitější).

Co se týče prostředí, tak tvůrci nemohli vybrat lépe. Lesní chata na břehu jezera dává skvěle vyniknout celkovému pojetí filmu a scénáři.
Vždycky mě fascinoval americký středozápad - hory, lesy, jezera, prašné cesty...

Pihou na kráse je však poměrně rozvláčná první třičtvrtěhodina, kde se kamarádi seznamují (hehe) s novým chyceným párečkem. Práce režiséra místy také není ideální a hudba rozhodně není z nejlepších v dějinách filmu (co čekat od béčka, že?).

Celkový dojem je však velmi dobrý. Polozapomenuté (nebo spíše úplně zapomenuté) dílko, které stojí za zkouknutí. Doporučuji všem milovníkům 70s a béčkových thrillerů vůbec.

Ach, Peter Fonda ...

P.S. Za zmínku stojí, že film nakrúcal Peter Collinson - režisér skvělé britské komedie z 69. roku The Italian Job s Michaelem Cainem v hlavní roli.

PLUSY:
+ atmosféra
+ herecké obsazení
+ napětí druhé poloviny filmu

MINUSY:
- rozvláčnost, místy nuda (hlavně v již zmíněné první půlce)
- hudba

CELKOVÝ DOJEM - 7/10

OPEN SEASON (1974)

USA/VB/Švýc./Špan.

Režie: Peter Collinson
Hrají: Peter Fonda, Cornelia Sharpe, John Phillip Law, Richard Lynch, Alberto de Mendosa, William Holden.

imdb
čsfd

White Room - rozlučák Creamů

2009-02-26T17:46:00.000+01:00

Poor Otis dead and gone, let me here to sing a song ...

2009-02-01T18:29:00.001+01:00

Nemůžu na něj zapomenout. A ani nechci...

The New Beginning

2009-01-24T16:50:00.001+01:00

Svému starému (ne)dobrému blogu jsem dal již před třičtvrtě rokem definitivně vale...Nevím proč, možná na mě jde stáří, nebo mě prostě nebavilo psát naprosto irelevantní články. Dnes věřím, že jsem byl osvícen prapodivnou múzou a tudíž zakládám blog nový, doufám, že lepší, přehlednější etc. etc. Takže nazdar!